Janadoxy

Smrt, transformace a úzkost             Těžko se mi hodnotí rok 2024, který byl transformační, těžký, náročný a přinesl zásadní změny nejen v mém životě. Závěr roku přinesl zprávy, které se těžko vstřebávají. Smrt a úzkost, stejně jako rozum a šílenství. Je to dualita, která se doplňuje. Je to vývoj, spirála a také to pro mne představuje “posvátné”. I proto jsem více začala pracovat s rituály nejen v divadelním prostředí, ale i u sebe v běžném životě.                        Rituály přináší jistotu, útěchu a hluboký spirituální prožitek. Je důležité zmínit, že i malé obvyklosti a zvyklosti – jako je pomalé ráno, ranní káva, saunování, sport - nazývám rituálem. Žal je láska, která už není komu dát      Tuhle větu jsem si přepsala do deníku, zaslechla jsem ji v jedné vánoční pohádce. Být na pohřbu a rozloučit se Zdenálem, principálem Divadla Klauniky, byl jeden z těch rit...

Díl I.  Pochybovala jsem o tom, že je možné mít radost ze svých chyb Moje představa o zprávě z cesty do Santiaga de Compostela má v hlavě celkem tři díly. Deník, který jsem si na cestě psala, sloužil k poznámkám do připravované knihy Z blázince do Santiaga de Compostela. Chci se vyhnout i psaní typu, jak se na cestu připravit, takových příspěvků je na internetu mnoho, obdobně jako se dá pátrat na facebookových skupinách. A přece kdyby někoho zajímalo, kde hledat informace, doporučuji českou webovou stránku ultreia.  Proč?  První otázka většiny lidí i na cestě do Santiaga de Compostela, ale i lidí v mém okolí, zněla, proč jsi se rozhodla vydat na cestu?  Celou výpravu jsem v hlavě nosila skoro čtyři roky. Počáteční moment jsem vysledovala k době nuceného návratu z Atén, kdy jsem zůstala kvůli Covid opatřením uzavřená v Česku, a tak jsem se nemohla vrátit bydlet do Řecka. Nemohla jsem v té době najít práci, a tak jsem si přivydělávala různě za barem nebo na recepci a t...

V konfliktu kruté lidskosti, mlhavé bytosti v příbězích na scestí v bezčasí Bylo nebylo… J.M.Ž Čas má nejlepší schopnost, šlechetně zapomenout, ošetřit zranění, nabídnout nový úhel pohledu a také nabídne, při otevřenosti duše v kooperaci s vlastním já, možnost vytvořit/zažít zkušenost novou. I to je můj příběh Zotavení, jenž se v současné chvíli jde posunout o další kousek dál. „Primárním životním úkolem je rozlišit věci a rozdělit je do dvou kategorií: vnější, které nemohu ovlivnit, a na druhé straně mé vnitřní volby na jejich základě, které už ovlivňovat mohu. Kde nalézt dobro a zlo? V sobě sama. Ve svých volbách.“ Epiktétos Jak důležitá je schopnost rozlišit mezi vnějšími událostmi, jenž můžu ovládat a které ne, jaký k nim zaujmout postoj a nepropadnout tunelovému vnímání negativních emocí, jsem si uvědomila i ve filozofii stoicismu. Kdyby vás zajímalo více jak žít v chaotickém světě klidně a moudře vřele doporučuji k přečtení. Jonas Salzbeger: Malá kniha stoicismu: Stoická filozofi...

Rozjímat nad příspěvkem pro blog v prostředí Jeseníků, Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku byl nadstandartní luxus, který jsem si před lety (po první atace v roce 2015 a pak následných třech hospitalizacích) nedovedla představit. Jsem vděčná, že jsem nedopadla jako v románu Žízeň po životě od Irvinga Stona, nevyléčená onemocnění mohou napáchat spoustu zla. Takové věci si člověk přece musí zasloužit. Nesmím odpočívat. Musím toho tolik udělat. Pokud jsem nemocná, musím dokázat, že zvládnu stejně jako „zdravý“ člověk. Je potřeba vykompenzovat pobyty v nemocnici, aby si mne lidé vážili. Na tohle nemám právo. Takové věci si člověk musí prostě zasloužit. Takhle by se točily mé myšlenky v bludném kruhu. Destruktivní síla požírající vlastní osobnost. Od konce na začátek a naopak, návrat k síle tvořivé je osvobozující, ale také zavazující v pozitivním významu seberealizace. Tématem destruktivní síly duše jsem se zabývala minulý rok ve svých článcích. I tímto...

„ Tak na blázny. Ztracené existence. Rebely. Potížisty. Na ty, co nezapadají do šablony. Na ty, kteří vidí věci jinak. “ Jack Kerouac   Janadoxy pro mě zůstávají subjektivní filozofickou zpovědí, ostatní texty byly posledních pár měsíců psány a prezentovány pro veřejnost. Jen tak mimochodem, úspěšně jsme minulý týden zakončili projekt Mně by se tohle nemohlo stát , který vznikl pod literární dílnou v Káznici. Budeme pokračovat, až načerpám dostatek síly a nové podněty. Z posledních poznámek v mobilu jsem našla dva cenné texty, psané při nočních unavených návratech domů. Nutno podotknout, že tyto vyčerpané stavy ze zkoušek a diskusí přinášely hluboký a klidný spánek. Konečně se nebojím jít ven se svým viděním světa, do jisté doby skrývaným v „bezpečné ulitě“ a anonymitě internetového prostředí přispíváním na blog. „Umění je bolest. Je to obdobný stav jako posttraumatické prožívání, je to odraz prožívané oběti, potom, co se jí stalo. I proto se umělcům...