Mně by se tohle nemohlo stát? Kdo ví...
„Tak na blázny. Ztracené existence. Rebely. Potížisty. Na ty, co nezapadají do šablony. Na ty, kteří vidí věci jinak.“
Jack Kerouac
Janadoxy pro mě zůstávají subjektivní filozofickou zpovědí, ostatní texty byly posledních pár měsíců psány a prezentovány pro veřejnost. Jen tak mimochodem, úspěšně jsme minulý týden zakončili projekt Mně by se tohle nemohlo stát, který vznikl pod literární dílnou v Káznici. Budeme pokračovat, až načerpám dostatek síly a nové podněty.
Z posledních poznámek v mobilu jsem našla dva cenné texty, psané při nočních unavených návratech domů. Nutno podotknout, že tyto vyčerpané stavy ze zkoušek a diskusí přinášely hluboký a klidný spánek. Konečně se nebojím jít ven se svým viděním světa, do jisté doby skrývaným v „bezpečné ulitě“ a anonymitě internetového prostředí přispíváním na blog.
„Umění je bolest. Je to obdobný stav jako posttraumatické prožívání, je to odraz prožívané oběti, potom, co se jí stalo. I proto se umělcům říká přecitlivělé duše, naštěstí naproti oběti přesáhli hranici sebevyjádření, lepší než se uzavřít v sebestigmatu.“
Po šesti letech znovu vystupuji veřejně se svojí tvorbou, včetně čtení poezie, hlavním tématem jsou smrt, čas, předsudky, odsouzení společností, odsouzení vlastní vnitřní hodnoty. V opozici tématům dílem prostupuje naděje a víra. Například naše verze „labyrintu“ od Jana Ámose Komenského je taktéž plná marnosti, alegorie, moralit, paradoxů v současném světě končícím řádným navrácením se k duši „navrať se domů, do srdce svého“. Zjednodušeně řečeno, buď sám sebou. Harmonická psyché jako nejvyšší hodnota.
Nejen v terapiích, rešerších a ranních stránkách, jsem začala objevovat svůj vzorec, který prochází matematickou proměnnou. Bývala jsem naučená přehlušit vlastní potřeby, naplňovat požadavky ostatních, přivyklá průběžnému vnitřnímu žalu, který nebylo vhodné zveřejňovat nebo sdílet. A když už sdílené utrpení začalo křičet a volat o pomoc, následovaly hospitalizace. Při procházení deníků od střední školy je potlačování vlastní bolesti více než dost. Kde se ztratilo v labyrintu minulosti mé já, mé psyché? Má druhá poznámka vysvětluje mnohé.
„Zbavit se selfstigma působí jako nový projev psychózy nebo prožívání manického stavu. Člověk dostane strach, že přestal být obětí. Jak vnitřního prožívání, tak vnějších událostí. Předtím se při sebemenším náznaku vlastní osobnosti stáhnul, znovuobjevená komplexnost nabitých zkušeností vědomí děsí svou důvěrou v sebe sama. Strach vychází z minulosti, když bylo všechno v obdobném temporytmu a pak se svět rozložil do nesložitelného puzzle.“
Mé minulé já nemělo
terapie, změnu režimu, aktivního sportu, sebeanalýzy a naplňující práce včetně
jejího přesahu v prospěšnost společnosti. Po premiéře scénického čtení Mně by se tohle nemohlo stát proběhla otevřená
diskuse o duševním zdraví doplněná odborným pohledem doktora psychologie z FSS
Masarykovy univerzity pana Vandera. Rozebírali jsme krizi jedince, která může
dohnat osobnost k sebevraždě. Povídali jsme si o mýtech spojených nejen s duševním
zdravím, ale i s nevidomými, sociální práci, v kontrastu toho došlo i k uvědomění
humoru jako důležité složky pomáhající překonat danou osobnostní krizi jedince.
Vzpomínám si, že jsem jednou se svým spolubydlícím odřezávala svého přítele z počítačové lanové „smyčky“ u mě v pokoji, po jeho pokusu o sebevraždu. Spolubydlící to prožil jako extrémní situaci, pro mě byla standartní. Tohle se přece může stát každému ne? Extrémy byly pro mě normální, nazvala jsem si to Žízní po životě, v manické fázi jsem to považovala dokonce za vtipnou historku, humor byl, je a bude obrana, tímhle příběhem jsem vyváděla z komfortních zón všemožné postavičky v hospodách páté cenové skupiny. Všechno kolem mě byly takové existenční perličky na dně.
Když jsem začala pečovat o sebe v terapiích, nastavovat hranice jednání i v osobním životě, odpovědi od okolí a extrémní reakce na můj nevyrovnaný a extrémní život v minulosti přicházely samy. „Buď stará Janča.“ „Jsi jiná.“ Takhle tě neznám.“ „Neměla by si jít do blázince?“ „Musíš chápat ostatní, ale ty se takhle nechovej.“ Synchronně se i tyto reakce vyjevují v mých dílech, jakoby člověk neměl právo na změnu, po překročení hranic se málokdy utlačovatel stáhne zpátky.
„Stát se divákem vlastního života, jak říká Harry, znamená uniknout vlastnímu utrpení.“
Jsem vděčná, že konečně hlavní citát ze svého blogu používám v příspěvku. Došla jsem k závěru, po sebevraždě výborného fotografa a komplikované osobnosti Radima Dibdiaka, že nejsme ještě připraveni zrcadlit lotosové květy, které vyvěrají z hlubin nejtemnějšího nitra. Lotosové květy se nedají ušpinit nečistotami, dokáží si nastavit své hranice. Pokud to umí příroda, možná je znovu čas, aby to reflektoval ve svém nitru i člověk. Lotos má schopnost přežít v nepříznivém prostředí. Ale co když člověk postrádá ty drobné krystaly, po kterých tyto nečistoty stečou.
Možná člověk právě vedle vás prožívá nejtěžší období svého života, útočí na něho bída, beznaděj, a ten krystal může být naše laskavé slovo a nikoliv soud. Já jsem bývala specialistou odsoudit jakékoliv mé konání od první diagnózy, zhroucení mé duše a mého životního přesvědčení. Jedinci potlačující „pravé já“ řídící se přáním anonymních autorit jako je např. veřejné mínění, internalizují přání, která se od nich očekávají a potlačují své vlastní přesvědčení.
„Všechen život zahyne, všechna mysl ustane a vše bude, jako by se nikdy nestalo. To při vší upřímnosti, je cíl, ke kterému evoluce směřuje, to je „blahovolný“ konec urputného žití a umírání… Celý život již není ničím více než škrtnutím zápalky v temnotě a jejím opětovným zhasnutím. Konečný výsledek je… zbavit ho zcela významu.“
Leslie Paul: Vyhlazení člověka, in David Eagleman: Inkognito aneb Tajný život mozku.
Ve významu společenském stále slyším hlasy o tom, jak je každý snadno ovlivnitelný, aniž by si uvědomoval lidské bytí kolem sebe, tyto výroky vypovídají i o nás samých. Ne náhodou je poslední dobou z mých nejoblíbenějších technik na dramaterapii i ve výuce forma „zrcadlení“. I samotné neurony mají tuhle schopnost, zrcadlit potřeby druhých. Tak blízko psychologickým projekcím ve vztahu k lidem tvořící naši komunitu jsme. Jako křehcí jedinci jsme zvyklí potlačovat své právé já, ze sociologického i antropologického hlediska, kdokoliv projevil slabost, býval vyřazený ze smečky, myšleno převážně i ve zvířecím světě. Je pak logické, když se snažíte neprojevit jinak než ostatní, dochází k utišení pochybnosti o své vlastní totožnosti, zbavení se nesnesitelného pocitu samoty.
Fromm v této souvislosti konkrétně říká: „Čím více je ohrožen pud života, tím silnější je pud ničení, čím více se uskutečňuje život, tím menší sílu má destruktivita. Destruktivita je únik z neprožívaného života.“
Minulý příspěvek byl o nevyužité kreativní síle, která se přetváří v sílu destruktivní. Psaní je forma terapie, úniku do fantazie, úniku ze světa, který potlačuje ve společnosti moji přirozenost. Být sama v prázdné místnosti a neustálé prohledávání komnaty nejvyšší potřeby svých neuronů mě vlastně naplňuje. I když občas může vést k pocitům frustrace. Stále jsem nevydala knížku, můj největší sen. V minulosti jsem byla sama sobě despotickou, kritickou. Ve společnosti pak despotismus často koexistuje s ponížením a pomstou, a pokud ponížení druhých má více či méně zjevné tendence, protože tehdy člověk začíná vypadat lépe ve svých očích, pak se pomsta rodí globální a bez příčiny, zaměřená na každého a bez důvodu. Jak aktuální v dnešní době plné podpory, ale i nenávisti. Zabýváme-li se tedy otázkou vlastního stínu, problém nespočívá v tom, zda je stín dobrý či špatný, ale zda si jsme nebo nejsme vědomi jeho přítomnosti.
Před pěti lety spáchal sebevraždu Vojta Varyš a hned na to mi umřela sousedka, která se shodou okolností jmenovala Jana Žáčková. V březnu tohoto roku spáchal sebevraždu Radim Dibdiak, hned na to umřel talentovaný dokumentarista Robin Stria. Smrt je nevyhnutelná a všudypřítomná. Že čas jsou peníze? To je omyl. Čas je nejcennější komodita, srovnávat ji s něčím, co ve společnosti vyvolává tak velké sociální rozdíly, je hloupost. Obdobně jako v pohádce Sůl nad zlato.
Jako bychom my pozůstalí stále zrcadlili prázdnotu, tu nesnesitelnou lehkost bytí, může krize přinášet do života i naději? Je před námi svátek zmrtvýchvstání. Přišlo jaro. Máme možnost se ještě dlouze nadechnout po velkém vyčerpání, únavě. I smrt je přirozenost. Zmírá konečně ve mně touha po dovysvětlení každého detailu lidského bytí.
Radim Dibdiak (1983-2023)
Vojtěch Varyš (1985-2018)
Psycholog pan Vander doporučuje, pokud vám není dobře, zkuste se v mysli přenést tam, kde vám bylo dobře, kde se cítíte bezpečně.
Fotky od Radima ke scénickému čtení, i ze zkoušky. Děkuji ti, R.I.P.
Smrt: Ty jsi ta, co mi je přivede...
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj čas.