Nebýt vyslyšen a ztratit důvěru

Dneska jsem na lektorování v Praze, vedle Filozofické fakulty, řešila téma clickbaitu a investigativní novinařiny. Taky silné téma v diskusích bylo, že svět se mění a jak moc je potřeba držet strukturu, kde zůstat v hranicích ať už etiky nebo změn v určitých mantinelech, a kde se nechat překvapit. Dnešní lektorování mě vrátilo do těla, zpátky k sobě. 

I když se to zdá být surreálné, ale  má to také návaznost na Pítko II. v druhé sezóně v ateliéru KreAt. I tam jsem zažila, že poezie je vlastně náš vnitřní dialog, když posloucháme básnířku/básníka a hledáme ztotožnění nebo interpretujeme a pak se uvnitř mysli sami sobě prozradíme, kdo vlastně jsme. I proto vlastní autorské čtení beru jako takové vykročení z komfortní zóny, někdy tomu říkám, že jsem v mysli obnažená před lidmi a to je těžké.

Každopádně dnes ráno jsem do školy procházela turniketem, a tak se mi vybavil skoro dva roky starý incident, tragédie. Nemám asi teď jiná slova, která by vystihla ten den, který si vybavuji u svého prožívání celkem přesně. Psala jsem článek pro blog ve své oblíbené kavárně a najednou jsem slyšela intenzivněji hlasy kolem sebe, co řeší. Odjela jsem do káznice v lehké panice, kde se zrovna odehrávalo vyvrcholení adventu: andělský orloj. A já nedokázala spojovat to, co vidím: krásu, naději, advent a spojení lidí, a také to, co cítím uvnitř: smutek, prázdno a zároveň asi i ohrožení.

Možná proto, že sama jsem studovala Filozofickou fakultu, si nedovedu představit, co se v tu chvíli všechno odehrávalo v lidech s útokem spojených. A tak jsem rovnou dnes po procházení turniketů, dostala panickou ataku při lektorování, zasáhla mě zničehonic.

Psychologové tomu říkají trauma trigger. Externí podnět (turniket, místo), který aktivuje uloženou traumatickou paměť. Tělo reaguje, jako by se trauma dělo znovu, tady a teď. Není to "slabost" nebo "přehánění". Je to neurologická odpověď mimo vědomou kontrolu.

Nedivím se. A taky je to teprve 63 dnů od úmrtí Vikiho.

Dozvídám se, kdo byl

Myslím, že by ani nesouhlasil, abych o něm psala. Ale kdo ví?

To je to, co si kladu na mysl i na srdce každý den. Dozvídám se neustále nové věci o jeho životě. O tom, kdo byl. V dobrém i tom méně dobrém světle.

Jenže můj život naštěstí není ukázkou nějakého svatého člověka. Nejde soudit. Kdo z nás někdy nechyboval? Jak dnes zmínila jedna moje blízká kolegyně, kdo z nás má vůbec někdo možnost vědět, kdy se zase něco pokazí v životě?

A proto je dobré sdílet důvěrně i to dobré, ale i to zlé. Jsem ráda, že jsem členkou Narativu. Nejsem ráda, jsem hrdá, že jsem měla tu příležitost.

Moc dobře si uvědomuji, že v našem sourozeneckém dospívání, tedy i v mém životě nebylo moc událostí, kdy bych mohla cítit důvěru. Uvědomuji si zpětně tolik paradoxů, proměnlivosti, nástrah je kolem, když se dítě vyvíjí a hledá si místo ve světě, bezpečí je opravdu důležité, nejen v dialogu.

Nedivím se mu, jak řešil situace, jaký byl nemám vůbec právo říct. A to jen z odstupu, když se poohlédnu odkud jsme oba vyšli. Bez soudu minulosti či našich rodinných vztahů, jen se prostě nedivím. Ty slova kdyby něco bylo jinak muselo to stát? byla intenzivní zejména prvních 30 dnů.

Moje domněnka je, že možná si nikdy nemohl vytvořit nově podmínky, aby měl důvěru v lidi tak silnou, aby se svěřil s tím, co prožívá. Při mé první psychóze mi podmínky byly vytvořeny agresivně hospitalizací a to více nedůvěřuji. Když nemáme důvěru, neřekneme si o pomoc, ale není to jen o důvěře, taky někdy cítíme stud, víme, že možná opakujeme obdobné vzorce. Bez důvěry si vyvineme maskování. Maskování vede k mlčení. Moje vlastní zkušenost.

Psychologie attachmentu (teorie připoutání) ukazuje, že důvěra se nerodí abstraktně. Vzniká z opakované zkušenosti bezpečí v raném dětství. Když dítě pláče a je utěšeno, když vyjadřuje potřebu a je naplněno, učí se: "Svět je bezpečné místo. Můžu říct, co potřebuji." Když tohle chybí, vzniká nejistý vztahový vzorec, člověk se učí spoléhat jen na sebe, maskovat bolest, nevěřit nikomu.

Necítil důvěru. Nevěřit lidem, ale nebyla jeho vina. A snad se i přestanu obviňovat, co jsem mohla udělat jinak.

Proč já a ne on?

Můj smích je poslední dobou hysterický. Když konečně zažiju něco, že se můžu uvolnit, tak je to až přes míru, protože to teď ani jinak neumím.

Tohle není divné, nazývá se to prý emoční dysregulací po traumatu. Nervový systém ztratil schopnost jemně modulovat emoce. Buď nic, nebo všechno najednou. Smích "přes míru" je pokus těla vybít nahromadělé napětí, není to radost, je to úleva, která nemá kam jinam.

A tak jsem teď protancovala boty na Prádle po Pítku.

Velmi reflektuji a jsem vděčná, kolik lidí mi psalo soukromé zprávy, nebo mi volali. Dávali mi velkou sílu v začátku naší rodinné tragédie, ale postupně jsem se začala stahovat z osobního života. Lidé mě zvou na akce a události, asi tak jako před tím, a já to občas vnímám teď, že je lidem líto, v jaké jsem situaci.

Nějak si uvědomuji, že chci sdílet bolest, ale ne aby mě někdo litoval. Ale také vnímám, jak si toho všímám, a říkám si, kolik už mám za sebou, a opravdu si povídám s lidmi a pak přijde opačný extrém, pak zase řeknu až moc o tom, co prožívám.

Rekapituluji si, jak je možné kolik jsem měla možností. Doslova jsem utekla ze Zlína na vysokou a hledala všude, zejména kdysi v divadle, smysl. On ho našel jinde.

A možná je to jen má projekce, možná měřím hodnotu životů materiálnem a krátkodobostí. Možná já jsem ta, kdo se pořád motá v kruhu, zatímco on prostě už teď ví víc.

Já jsem měla nástroje: vysokou školu, poté zahraničí, pak terapii, peerování, terapie psaním, v posledních letech destigmatizaci, a asi 4 roky chodím do Sokola hrát volejbal. On měl jiné způsoby přežití, které systém stále stigmatizuje.

Tiché. 

Neviděné. 

Zvlášť u lidí, kteří působí výkonně.

Psychologie mluví o survivor's guilt. Pocitu viny, že jsem přežila a on ne. Není to racionální. Je to hluboká emoční reakce na nespravedlnost ztráty. Doprovází ji otázka: "Proč já?" a pocit, že vlastní přežití je zradou toho, kdo odešel. Součástí bývá i idealizace zemřelého ("on věděl víc než já") nebo naopak hledání vlastních chyb ("mohla jsem udělat víc").

Stále si říkám, co by se stalo, kdyby šel na konzervatoř a hrál na kytaru? Poslední dobou bych kreativitou zachrańovala asi každého, včetně sebe.

Ale on by nebyl rád, že o něm takhle veřejně píšu. Ale on je součástí mne, tak se ti omlouvám.

Do 38 let mi bylo "skoro" jedno, jestli zítra zemřu

Retraumatizace se mi děje v přímém přenosu. Dost lidí mě varovalo, že se to stane při peerování, ale nestalo se. Taky mě varovali před mým rozhodnutím odjetím do Atén, ale ani tam se nestalo. Ale stalo se mi to po úmrtí mladšího bratra.

Mých 18 let ve Zlíně se teď odehrává neustále jako film, a není to moc komedie. A hlavně mi v mé mysli není 38 let, ale stále, jakoby teď byla znovu existovala ta malá holka.

Tohle je klasický projev emoční regrese při traumatu. Když současná ztráta aktivuje staré, nezpracované rány, psychika se vrací do věku, kdy byla nejzranitelnější. Není to "dětinské chování". Je to ochranný mechanismus: tělo a mysl hledají stav, kdy trauma začalo, aby ho mohly konečně zpracovat.

Ale ta malá holka se se naštěstí občas trochu pozoruje. Dnes jsem zvládla panickou ataku při lektorování.

Do 38 let mi bylo jedno, jestli zítra zemřu. Žila jsem s tím, že smrt je abstraktní. Že riziko je součást života. Že můžu experimentovat, hledat, padat, protože stejně to nemělo smysl. Přišla jsem o divadlo, naštěstí ho po letech mám zpět, ale jinak, terapeuticky. Opravdu potom, co jsem přišla kvůli psychóze o to dělat aktivně divadlo, tehdy jsem bloudila bezcílně.

A teď zemřel Viki. A teď najednou začalo záležet na všem, co dělám. A o to víc se mi někdy nechce.

Náhle má všechno váhu. Každé rozhodnutí se zdá důležité. Každá chyba (podnikatelská karta, když není) mě rozdrtí. Protože teď to má mít smysl. Tu podnikatelskou kartu jsem vyzvedávala na třikrát.

Existenciální psychologie to nazývá konfrontací s konečností. Smrt blízkého člověka zbourá iluzi nekonečnosti, náhle vidíme, že čas je omezený, že volby mají důsledky, že život není nekonečná hra. To může vést k dvěma reakcím: buď "nic nemá smysl" (nihilismus), nebo "všechno má příliš velký smysl" (existenciální úzkost). Obě jsou těžké k unesení.

Jeho smrt mi ukázala konečnost. Že smrt není abstraktní "je mi jedno". Je definitivní. A teď vidím, že každý den, každé rozhodnutí se počítá, protože už to není nekonečné.

A teď cítím odpovědnost žít, ale paradoxně je to o to více vyčerpávající. I uklidňovat lidi, že to přece zvládnu. Stýská se mi po těch momentech po psychóze, když vám začne být všechno jedno je to snazší. Pro mě bylo. Nebyl tlak, nebyla má očekávání.

Ale žít s tím, že "záleží na všem", je tíživé. Protože pak každá chyba bolí. Každé selhání se zdá jako zrada, ať jeho odkazu, sebe sama nebo smyslu a hodnot jako takových.

Peerování mě naučilo neutíkat

Přijala jsem dnes ráno panickou ataku do hry. Pozorovala jsem se, prodýchala, provedla uzemnění, přiznala jsem na lekci, že se mi udělalo zle. A rovnou jsem se zeptala, jak by situaci řešili pedagogové, kdyby se jim něco takového stalo, ať už s žáky nebo u nich samotných.

Normální den, ne?

Ale když jsem dnes večer přijela domů, všimla jsem si, jak pláčem se první smyl ze srdce bol, a pak přišla malá vnitřní pochvala, že jsem z té situace neutekla. Až doma jsem si uvědomila, co jsem zvládla.

Nepíšu to tady jako demonstraci odolnosti. Nebyla jsem silná, ale rovnou jsem zranitelnost vzala do hry. Peerování mě naučilo rovnou zprostředkovávat, jak se sebou pracujeme, když žijeme Zotavení a důležité je říct, že Zotavení je být i v "prdeli". Není to jen nějaký růžový sen na obláčku představy úzdravy.

Tohle je princip sebeukotvení (self-anchoring), schopnost zůstat přítomná ve vlastní zkušenosti, i když je nepříjemná. Místo útěku (disociace, popření) člověk zůstává v těle a používá nástroje: dech, uzemnění, pojmenování. Terapie traumatu (EMDR, somatická terapie) učí právě toto: "Můžeš cítit bolest a zároveň být v bezpečí."

Brácha to možná neznal, a nedivím se, já to poznala taky dost pozdě.

Peerování mě naučilo, že není slabost přiznat bolest. Že to, co cítím, může být sdílené, když jsem v bezpečném prostoru a nejsem odsouzená, situace se pak stává únosnější.

Lidi většinou trpí tím, že nebyli vyslyšeni

Když je člověk skutečně vyslyšen, nervový systém se uklidňuje. Tělo opouští stav ohrožení. A posilují se centra spojení, bezpečí a důvěry. Uvědomuji si, kolikrát mi něco říkal, a já spíš poslouchala co říká, než to co je zatím co říká.

Neurověda ukazuje, že když jsme vyslyšeni (v terapii, v dialogu, v přítomnosti druhého), aktivuje se ventrovagální systém. Část nervového systému odpovědná za klid, spojení a bezpečí. Zároveň se tlumí amygdala (centrum strachu). Proto "jen mluvení" dokáže fyzicky změnit stav těla. Není to psychologická "placebo". Je to biologická reakce na vztahové bezpečí.

Tohle se děje v terapii. V peerování. V modlitbě. A někdy i ve psaní, v dialogu s AI, v poezii.

Lidi netrpí proto, že by nikdo "neodpovídal, nebo neseděl naproti vám". Trpí proto, že nikdo neslyší, co říkáte. Ale taky ruku na srdce, kolik z vás zažilo, že říkáte něco jiného, než to, co se opravdu děje? Tyhle šachy komunikace!

Strukturu tohoto textu jsem tvořila v dialogu s AI (Claude). Ne proto, že bych neuměla psát. Ale proto, že uprostřed emocí je těžké vidět cestu. Potřebovala jsem zrcadlo. A to je přesně to, o čem celý článek je: že dialog zachraňuje. Ať už s člověkem, s AI, s terapeutem, nebo s poezií.

Měla jsem sen

Sen, který přišel pozdě

Zdál se mi sen o Vikim. Byl velmi smířlivý. Něco jsme dělali na dětském táboře, pak jsem šla hledat prostor k ubytování, ale všude v chatkách bylo plno. Přišel k nám kamarád v kostýmu pošťáka. Podíval se na nás a ocenil, že konečně máme deep talk.

Normálně jsme se spolu bavili. Asi to, po čem jsem vždy toužila a nedokážu ve vzpomínkách hledat.

Jungova analytická psychologie chápe sny jako jazyk nevědomí, které se snaží integrovat to, co vědomí nezvládá. Tábor je archetypem přechodného prostoru. Mezi dětstvím a dospělostí, mezi životem a smrtí. Pošťák je psychopomp. Průvodce mezi světy, posel. Sen nepřináší doslovnou zprávu od zemřelého, ale symbolické vyrovnání. Psychika vytváří dialog, který v reálném životě chyběl.

Pošťák je archetyp posla mezi světy. Možná právě on přináší to, po čem mé srdce toužilo, potvrzení, že vztah s Viktorem neskončil, jen se proměnil.

S jeho přítelkyní jsme se rozhodly zasadit strom ve Vizovicích na hradě. Kde se mu moc líbilo a často tam spolu chodili.

Strom je růst, pokračování, kořeny a nebe. Mé vědomí a nevědomí spolu právě začaly spolupracovat na integraci ztráty, co to znamená ještě netuším.

Náš deep talk musel přijít až ve snu.

Viki, chybíš

Po jeho smrti mi vše přijde nekonečné, je to teprve 63 dnů, ale taky cítím konečnost.

Někdy se držím a vypadám, jakoby se nic nestalo, a pak stačí jeden moment jako dnes a rozsypu se jako domeček z karet.

Terapie žalu učí, že grief není lineární proces. Není to "fáze 1, 2, 3, hotovo". Je to vlna, někdy se držíš, někdy se rozpadáš. Oba stavy jsou pravdivé. Oba jsou součástí integrace ztráty. Není chyba "být OK" a pak zase "nebýt OK". To je přesně tak, jak to má být. A Zotavení také není lineární. Čas nás svojí lineárností mate, mně teda hodně.

Vím, co jsem byla před jeho smrtí, ale po jeho odchodu jsem jiná. K sobě víc přísná. A pak zase lenivá.

Začala jsem trávit víc času trávit v posteli. Když mi někdo zavolá a fakt to není nutná existenční komunikační nutnost, všechno odmítám. Dokonce mám takovou výhodu, že odpočívám tři dny v posteli a pak dva dny lektoruju.

V tomhle smutku mi není dobře, ale to je asi taky život. Prej když čert kálí, tak všude.

Viki, chybíš. Sakra.

Je to už, ale teprve 63 dnů.

Bolí mě záda, asi si toho nesu zbytečně moc, jak to všechno zpracovat. Co mě těší, že teď nosím na zádech batoh tvůj, doslova. Tohle stačí. Jsi se mnou každý den.