Společnost, která nedokáže naslouchat symbolickému jazyku bolesti, ho raději patologizuje

 Je Štědrý den. Dostala jsem požehnání času pro sebe. Čas přemýšlet, rekapitulovat, ztišit se po bouři/mlze posledních dní.

Byla jsem jen krůček od toho sbalit se a utéct do zahraničí jako před šesti lety. Najednou toho bylo moc, zranění otevírala další zranění, triggery se stupňovaly a moje mysl se přestala bránit. Chtěla utéct.

Jak jsem vděčná, že jsem neutekla. A že jsem se nedostala do psychózy. Řekla jsem si o podporu, terapeutce i kolektivu. Byla jsem vyslyšena. A to mě začalo ukotvovat. Dnes při sledování filmu o Františku z Assisi mě napadlo: nemohl být jurodivým? Či dnešní diagnostikou "vysokofunkčním autistou"? A pak jsem si všimla, že diagnostikuji.

Jednou se mě klient zeptal, jak bych popsala psychózu. Řekla jsem: "Je to, jako by se spojovaly nespojitelné věci." A tak vznikla tahle štědrovečerní úvaha.

Paradox symbolů

Od dětství čteme knihy plné symbolů. Díváme se na pohádky, kde draci představují strach či odvahu, cesty znamenají zrání. V křesťanství i jiných náboženstvích je tolik symbolů a odkazů na zázraky. Věda překračuje hranice intuitivního vnímání, kvantová fyzika nám ukazuje, že realita není to, co se zdá.

Z psychózy mám stále největší obavy, protože návrat z ní skrze systém a léky je zdlouhavý proces. Když se objeví psychóza, je okamžitě umlčena. Ale ona něco v nevědomí říká a vysvětluje o zraněních jako takových. Jsem ráda, že jsem do ní v současné chvíli neupadla.

Odborně řečeno: Carl Gustav Jung popsal symboly jako "přirozený jazyk nevědomí" - způsob, jakým psyché komunikuje to, co nemůže být vyjádřeno racionálně. Symboly nejsou náhodné výtvory nemocné mysli, ale archetypální odpovědi na existenciální situace. Problem nevzniká v symbolice samotné, ale když symbol zůstane izolován od vědomí a společenského kontextu.

Netroufám si tvrdit, že mimo vnímání reality by mělo být nějakým novým standardem. Ale teď, ve své největší krizi, jsem byla vyslyšena, a to mě vrátilo zpátky na zem, ukotvilo mě to. Bylo mi dopřáno dialogu místo nálepkování. Byla jsem zadrojována jak zevnitř, tak zvenku. 

Diagnóza místo dialogu

Máme svět AI, dobu internetu, lidé se umí diagnostikovat sami. Žijeme v době, kdy se bolest překládá do diagnóz. Místo otázky "co cítíš a jak tu pro tebe mohu být?" se ptáme "co za lék pomůže?"

Diagnóza má v psychiatrické společnosti své místo, znám případy kdy i pacientům a klientům může vyhovovat. Ulevuje, strukturuje, někdy chrání. Ale zároveň hodnotí, nálepkuje a uzavírá příběh dřív, než byl vůbec dokončen.

Odborně řečeno: Psychiatr Thomas Szasz upozorňoval, že diagnózy mohou sloužit jako "sociální kontrola" tedy způsob, jak společnost kategorizuje nepohodlné chování. Diagnóza může být užitečná jako orientační bod, ale stává se problematickou, když nahradí vztah a naslouchání. V dialogické psychoterapii (jak ji popisuje Jaakko Seikkula) je klíčové ptát se "co se stalo" spíše než "co s tebou je".

Přednášela jsem nedávno na krajském fóru PodUp od Ministerstva zdravotnictví, kde jsme hledali alternativní cesty podpory komunity. Nečekat, až systémová změna přijde shora. Zarazil mě jeden komentář. Jeden z přísedících si stěžoval na systém tak intenzivně, že mi přišlo, jako by se úplně vzdal vlastní odpovědnosti. Jakoby podvědomě křičel: "Už to za mě vyřešte."

Připomnělo mi to něco důležitého: Zotavení za nás nikdo neudělá. Zotavení si děláme sami. Někdy zapomínáme, že je to naše zodpovědnost, práce s vlastní zkušeností. I když jsme mohli projít velkou cestou nespravedlnosti nebo napadení hodnot. Mluvím o dospělém člověku, který může mít prostředky vedoucí k uchopení života do vlastních rukou.

Odborně řečeno: Koncept "personal agency" (osobního působení) je v zotavení klíčový. Patricia Deegan, sama s lived experience psychózy, zdůrazňuje, že zotavení není proces, který se "děje" lidem, ale aktivní proces, který lidé sami vedou. Externalizace zodpovědnosti ("systém mě neuzdraví") může být paradoxně formou bezmoci, která zotavení blokuje.

Symbolický jazyk bolesti: obrazy, přehánění, obranné postoje, zkratky - není chyba systému. Je to způsob přežití. Psychóza či diagnózy jako takové nemluví jazykem faktů. Mluví jazykem symbolu. A když symbol zůstane beze svědků, bez dialogu, bez překladu - požere ego, nebo ho falešně nafoukne.

Narcismus: zranění nebo morální selhání?

Poslední dobou slovo "narcismus" na nás vyskakuje ze všech stran. Stalo se z něj obvinění, diagnóza na dálku, vysvětlení všeho nepohodlného. Kdokoliv nás odmítne nebo nastaví hranice, má nálepku narcistické poruchy osobnosti. Zveličuji záměrně.

Bývala jsem členkou skupiny na Facebooku o narcistní poruše osobnosti po jednom krutém rozchodu, a vlastně tam šlo o vztahovou problematiku a zranění, nikoliv o diagnózu. Rozchody byly nutně "z narcistního konání". Je lepší patologizovat místo říct si: rozchod měl své důvody, bolí.

Ale tím neříkám, že ve společnosti tato porucha neexistuje. Kdybych tehdy tuto diagnózu neobjevila, nezačala bych řešit svou tehdejší situaci řešit. Pojďme si ale upřímně připomenout, že Heinz-Peter Röhr připomíná něco nepohodlného: že i narcista byl někdy zraněn. Že grandiozita, chlad nebo nadřazenost mohou být rozhodnutím nevystavit se už nikdy zranění. Ne jako vědomý plán. Jako strategie přežití. Ona tak totiž funguje i ta psychóza.

Odborně řečeno: Röhr ve své práci rozlišuje mezi "zdravým" a "patologickým" narcismem, přičemž patologická forma často vzniká jako ochrana před raným zraněním sebehodnoty. Psychoanalytik Heinz Kohut popsal, jak narcistická obrana chrání před bolestí fragmentace self. Podobně jako u psychózy - jde o adaptivní strategii, která se stala rigidní a izolující. Problém není v obraně samotné, ale v její fixaci a nemožnosti flexibility.

Je to podobné jako v partnerských vztazích: opouštíme dřív, než by mohl opustit někdo nás. Zraňujeme, abychom nebyli zraněni. Ne proto, že bychom byli zlí. Ale proto, že bolest nebyla nikdy skutečně vyslyšena.

To nic neomlouvá. Ale může to něco poodhalit, něco povysvětlit. Nesoudit.

Symbol a narativ: most mezi psychózou a zotavením

Psychóza není náhodný chaos. Když se rozpadne běžné narativní já ("kdo jsem, co dělám, kam patřím"), mysl si nevymýšlí nesmysly, snaží se dát novou strukturu smyslu. Symbol je v tu chvíli jediný jazyk, který je k dispozici. A chaos.

Proto se objevují často motivy zlomení kletby, oběti, vyvolení, zkoušky, boje dobra a zla. To nejsou bludy. To jsou archetypální odpovědi duše na neúnosnou situaci. A proto znovu upozorňuji na úvod svého článku, že svou mysl krmíme od dětství těmito příběhy.

Odborně řečeno: Antropolog Joseph Campbell popsal "héroovu cestu" jako univerzální narativní strukturu přítomnou ve všech kulturách. Psychiatr Julian Jaynes poznamenal, že v krizových stavech psyché často aktivuje tyto archetypální vzorce jako pokus o re-integraci. Psychóza tak může být chápána jako "symbolická smrt a znovuzrození", proces, který všechny kultury znaly jako iniciaci, ale moderní společnost ztratila jazyk k jeho pochopení.

Problém nevzniká v symbolice samotné, ale v jejím osamocení. Uvěznění. Uvěznění jen v hlavě daného jedince. Když symbol zůstane bez vztahu k realitě, beze svědka, bez překladu, bez návratu. A tohle je pak děsivé. 

A tady vstupuje zotavení.

Zotavení není popření symboliky. Je to zpětně její přeložení do příběhu, který lze žít. Nově formovat, dát mu nový význam. Narativní myšlení vrací zkušenost do časové osy ("tehdy - potom - teď"), umožňuje rozlišit obraz od konání, dává symbolu hranice a tělo. To je to, co my peeři děláme, když vyprávíme svůj příběh Zotavení.

Odborně řečeno: Narativní terapie (Michael White, David Epston) pracuje s principem "re-authoring" - přepsání příběhu. Symbol z psychózy není zahozen, ale je re-kontextualizován do koherentního životního příběhu. Psycholog Dan McAdams popisuje, jak "narativní identita" dává životu smysl a kontinuitu. Symbol bez narativu zůstává fragmentem; narativ bez symbolu ztrácí hloubku.

To, co u mě v psychóze bylo "Musím zlomit rodinnou kletbu", se v zotavení může převyprávět: "Přestávám nést zodpovědnost za to, co mi nepatří. Nastavuji hranice. Neopakuji transgenerační vzorce."

Moje psychóza z minulosti nezmizela, ani její symbol nezmizel. Jen sestoupil z osamělého do nového kontextu.

Narativ ukotvil zkušenost, ale symbolika je důležitá pro duši.

Akceptace není omluva

Když společnost rychle pojmenuje, zařadí a tím "uzavře případ", nemusí už naslouchat. Je vyřešeno. Diagnóza se pak stává obranou systému, způsobem, jak se nemusí dotknout cizí bolesti, někdy je to i alibi pro vyloučení ze společnosti, tedy následná stigmatizace. Místo přijetí existence zranění nastupuje kategorizace lidí.

Je důležité říct jasně: akceptovat zranění však neznamená tolerovat destruktivní chování, překračovat hranice ani zůstávat v toxických vztazích. I tady platí zodpovědnost: svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. 

Akceptace znamená: "Cítím  svou bolest a zároveň chráním tebe. Sdílím tvou bolest, ale zároveň chráním sebe."

To je zodpovědná pozice. Ne oběť, ne soudce, ne pachatel.

Odborně řečeno: Dialektická behaviorální terapie (Marsha Linehan) pracuje právě s tímto paradoxem - "radikální akceptace" skutečnosti při současném úsilí o změnu. Akceptace neznamená rezignaci ani souhlas, ale uznání reality jako východiska pro zodpovědné jednání. Psychoterapeut Irvin Yalom zdůrazňuje, že přijetí osobní zodpovědnosti je paradoxně osvobozující - znamená, že nejsme oběťmi bez možnosti volby.

Vlastní obrana může druhé devastovat. Ochrana sebe může znamenat zraňování okolí. Ano, zranění je reálné, a asi se bude stále dít na různých úrovních. A zároveň nás nezbavuje odpovědnosti za to, co děláme, jak mluvíme a jak s druhými zacházíme. Jak se k nim chováme. Všechny emoce jsou náš primitivní navigační systém, ale zodpovídáme za to, jak je druhým předáváme dál.

Té síly díl jsem já, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná

Goethe nechal Mefista říct: "Jsem částí té síly, jež chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná."

Tuto větu znám především z Mistra a Markétky, kde je uvedena jako motto celé knihy. A stále mě fascinuje. Proč?

Protože ukazuje něco důležitého:

Psychóza nechce ničit, chce chránit, dát smysl, přežít.

Narcistická obrana nechce zraňovat, chce zabránit dalšímu zranění.

Diagnostikující společnost nechce ubližovat, chce mít pořádek a kontrolu.

A přesto všechny tyto strategie mohou ubližovat, ničit vztahy, oddělovat lidi.

Odborně řečeno: Jung nazval tento princip "enantiodromií" - tendencí věcí se transformovat ve svůj opak. To, co začíná jako ochrana, se může stát vězením. Traumatolog Bessel van der Kolk popisuje, jak "ochranné strategie" z dětství (disociace, hypervigilance, submise) se v dospělosti stávají zdrojem utrpění. Posttraumatický růst (Tedeschi & Calhoun) může nastat právě tehdy, když je tato dynamika rozpoznána a integrována - ne popřena ani glorifikována.

Tady ta fascinace, přijetí této hloubky nás může vést k porozumění sobě. Bolest a trauma, které se integruje, pak může vést k pojmu "posttraumatický růst".

Ne všechno, co zraňuje, je zlé. A ne všechno, co je zlé, vzniklo z bolesti.

Člověk dostal největší dar - dar svobodné vůle. Je to naše volba, jak se budeme chovat k druhým lidem.

Vyslyšení místo umlčení

Být vyslyšen. Už tohle bylo téma v mém předchozím článku, avšak v jiném kontextu. Tentokrát mi zachránilo život. Doslova. Zachránilo mě to před mým největším stínem, opětovným upadnutím do mánie či psychózy a následné hospitalizace. Když umřel ještě Antonín Krejčíř už jsem necítila snahu bojovat se svou odolností, chtěla jsem odejít, utéct. Svět mi přišel strašně nespravedlivý. Byly i v jiných kontextech napadnuté mé hodnoty a má osobnost. 

Ale řekla jsem si o pomoc.

Odborně řečeno: Filosofka Miranda Fricker popsala koncept "epistemické nespravedlnosti" - kdy je někomu upřena důvěryhodnost jako zdroji poznání právě kvůli jeho stigmatizované identitě (duševní nemoc, gender, rasa). Být vyslyšen není jen psychologická potřeba, ale základní lidské právo - být uznán jako "knowing subject", nikoli jen objekt poznání druhých.

Má bolest byla jinými vyslyšena.

Možná právě i proto je si připomínáme narození Krista, princip lásky a odpuštění, stále tak potřebný. Ne jako nedosažitelný ideál, ale jako připomínka: naslouchejme si opravdově.

Požehnané svátky vám přeji, a děkuji, blog za poslední měsíc k dnešnímu dni navštívilo 438 lidí, průměrné čtení článků jsou 3 minuty. Je to 7 let práce, a nyní cítím, jak rostu nejen já, ale i tohle sdílení. 

Vaše Jana