Návrat domů, do srdce svého: Vnitřní coming out a hledání důstojnosti

 Navrať se domů, do srdce svého. J. A. Komenský

Coming out jako vnitřní přiznání: už se nestydím za to, co jsem nemohla ovlivnit

Všechny metafory v psychologii vedou skrze vnější objekty k nám dovnitř. Myšlenky jsou jako obloha. Pocity jako počasí. Historie lidstva, kterou se učíme na základních školách, je většinou o pár výjimečných. O těch, co vedli, rozhodovali, dobývali. Ale za těmi příběhy zůstaly tisíce bezejmenných. Obyčejných lidí, kteří padli, protože se narodili ve špatnou dobu, na špatném místě nebo bez správného jména. Není to tak dodnes?

V nenásilné komunikaci od Marshalla Rosenberga se píše i o tom, jak se jazyk cíleně dělil: jazyk králů, jazyk spodiny. Aby bylo jasno, kdo mluví a kdo mlčí. Kdo rozkazuje a kdo poslouchá. A pokud tohle vnímání zůstane zakořeněné, pak se není čemu divit, že jednou přijde výbuch. Revoluce. Bouře. A jak to bývá – extrém plodí extrém.

Radikální návrat k sobě

Možná i proto je dnes návrat k sobě tak radikální. Někteří nastavování hranic dokonce vnímají jako sobeckost. Není právě hranice i téma skrze války, nejen ty celosvětové, ale i rodinné? Když jsem poslouchala lidi vystupující na akci Romipen, uvědomila jsem si, že možná i proto se ten největší coming out odehrává vevnitř, ve chvíli kdy si přestanu lhát. Když se přestanu přizpůsobovat. Když se přestanu bát být neustále hodnocená.

Nedávno jsem kamarádovi říkala, že ve chvíli, kdy jsem si v hlavě nastavila takovou malou Janu, která říká „nech věci volně plynout, kdo je připraven, není zaskočen“, i podle hesla improvizace – prostě chyby k životu patří, najednou se mi změnil i projev vyjadřování před lidmi, přestala jsem cítit nervozitu. Opustila jsem tlak na výkon, abych paradoxně podávala o to lepší komunikaci a přítomnost naslouchání. Nechala jsem svoji myšlenkovou stresovou hodnotící oblohu tam někde mimo mě a soustředila se na přítomnost. 

A to mi navazuje na úvod článku. Tolik z nás bylo tisíce let určováno tím, co nás obklopuje. Jako bychom se definovali zvnějšku – kdo je kolem nás, co si o nás myslí, co jsme se naučili být. A teď? Jako bychom se to učili celé znovu. Ne skrze svět venku, ale přes to, co je uvnitř. Ne podle toho, co vidíme, ale podle toho, co cítíme. A to je sakra velká změna.

Emoce jsou vždycky v pořádku, důležité je, jak s nimi naložíme, za to opravdu zodpovídáme. Je v pořádku mít diagnózu jako omluvu, nikoliv výmluvu. Vzhledem k současnému stavu bytí se v tomhle příspěvku nebudu tolik opírat o odbornou literaturu, vycházím z věcí, které lektoruji. Mimochodem, kromě vlastního bydlení oslavuji, že MPSV schválilo tři kurzy, které budu lektorovat.

Důstojnost, hodnoty a smysl bytí

Zjistila jsem nedávno, jak jsem byla unavená. Ne životem jako takovým, ale podmínkami, které nebyly takové jaké bych si přála. A to teď asi vyzní trošku povýšeně, ale od té doby, co bydlím sama, cítím, jak moc jsem se vždycky přizpůsobovala. Celý můj systém přežití byl adaptace na jiné. Ne na mě. Tohle není obviňování, ale konstatování. A teď poprvé zažívám něco, co bych nazvala totálním demaskováním. Přijdu domů a nemusím hrát. Můžu jen být. Dělat věci podle sebe. Ne podle doktorů, kamarádů, rodiny, systému. A čtenáři div se, ono to funguje. Mám prostor bez mříží (Kroměříž), bez hlásku, co šeptá, co si asi kdo pomyslí.

A najednou poznávám, že i doma se žijí hodnoty. Že domov je víc než místo. Je to klavír v pozadí, je to ticho, když chci ticho a poslouchat štěbetání ptáků v Líšni. Zahrada. Volný čas. Volba. Malba. Psaní. Spánek. Můžu si dělat cokoliv – a to opravdu cokoliv. Mám důstojné podmínky k žití. A nechci tím znehodnotit bydlení, která jsem měla předtím. Ale žít ve vlastním, ve svém je pro mě ráj. Být doma.

Překonávání stigmat a hledání klidu

Na zmíněné akci Romipen v Besedním domě teď v červnu jsem si uvědomila, jak souzním s romskou komunitou. A kromě několika slz (protože některé příběhy se mnou silně zarezonovaly), jsem si uvědomila, jak hluboko ve mně je zakořeněné vnímání jinakosti přes majoritní filtr. Dřív jsem to nazývala selfstigma. Ale to přece vychází ze stigmatu společnosti. Není to moje. Jen jsem to převzala. To je tak jednoduché se podívat na člověka na ulici a říct: nepřizpůsobivý. Sama jsem žila kdysi na ulici a kde jsem dnes? Dala jsem si šanci, a také lidé mi dali šanci. Opět nelineární jako Zotavení samo.

A dnes jen klid. Zahrada. Slunce. Knížka. Čas jen pro mě. A myšlenka: kde se bere to věčné porovnávání, soutěžení, hodnocení? Dobře nebo špatně? Když mi kdysi odmítali divadelní hry, psali mi, že moje postavy nejsou dost „komplexní“.
Ale co to vůbec znamená?
Ani náš život takový není a já se taky možná dívala jen jedním úhlem pohledu. Život je do jisté chvíle nedokončený, plný paradoxů. 

Dnes jsem si ale přečetla rozhovor s J. A. Pitínským a zůstala mi v hlavě jedna jeho věta: „Téma se nikdy neztratí.“ A tak si připomínám, že tohle celé nedělám kvůli práci, ale kvůli hodnotám. A že podporovat jinakost už bude asi navždy moje téma.

Má témata a nové cesty

A co vy? Co je právě teď vaše téma? 

Přemýšlím, co mě přitahovalo na hrdinech, se kterými to nedopadne dobře. Kromě bázně a soucitu, asi také jsem ty příběhy brala jako varování. Je opravdu logické, že když se člověk cítí, že ušel všechny potřebné mílové kroky k vlastnímu bydlení, ke smysluplné práci, ke zdravým vztahům nebo minimálně vztahům, které dokáže komunikovat i s nastavením hranic, tak pomine ta vzpomínka na minulost?

Na svých toulkách teď po republice zažívám ty chvíle ve vlaku, které jsem na začátku brala jako pracovní prostor a nyní si užívám jen tak sledovat kolem míjející se obrazy, krajinu, města, vesnice – domečky schované v lesích. Vyrovnávám se s novým principem, to, po čem jsem toužila přijít domů a s nikým nemluvit, se děje. Dobíhá mi únava z posledních měsíců, počasí se zatím netváří nijak přívětivě, střídavě oblačno, a v mé mysli čekám na nějakou vnitřní spokojenost.

Jsem všímavá, jsem k sobě laskavá, ale někdy ne. Když mluvím s lidmi na seminářích nebo workshopech, tak nejsem jediná. Po dlouhé době jsem poslouchala Amy McDonald – píseň z mého času stráveného na ulici, které není tak doslovné jako dnešní představa o lidech bez domova. Přibližně kolem 26 let jsem tak dva až tři měsíce neměla stálý přístřešek nad hlavou a spala náhodně po kamarádech. "Where you gonna sleep tonight?" — která v luxusním hotelu v Mladé Boleslavi nepřipomínala nic z mých vzpomínek.

Bouře i ztišení

Prožívám momenty ztišení a jsou provázeny velkými bouřemi. Mysl jako metafora oblohy? Jak laskavé je být ve vztazích, které vás podporují, když jednou za čas selžete. Selhání. To bylo to slovo, které jasně definovalo moji minulost a někdy stále i přítomnost. Mé dětství, o kterém už nemluvím a málokdy sdílím, ale také ta snaha dostat se v té době dostat jinam. V hlavě vytvořené sny a idealizace budoucnosti, protože přítomnost byla nesnesitelná. 

Také mne to určilo? 

Opravdu bych nemohla být jinde bez špatných věcí, které jsem nemohla ovlivnit? 

Asi před dvěma týdny jsem měla po dlouhé době chuť psát, asi měsíc jsem neměla možnost, každý den buď v jiném městě, nebo jsem řešila stěhování. A taky dva měsíce předtím jsem se pohybovala na dně. A trpělivost mému myšlení v tu chvíli nic neříkala. Věděla jsem, že se někde v budoucnosti má objevit světlo. Celou tu tíhu jsem si nesla na zádech, v několika projektech, budoucích projektech. Jakoby bych znovu byla v dětství a někde dál viděla naději. 

Vzpomínám si... na chvíli jsem nahradila zase život za čekárny na sny, a tím jsou pro mne hospody. Potkáte podobné lidi, sdílíte příběhy, a tam někde v tom začarovaném kruhu noci a moci alkoholu se ubezpečíte, že to bude dobré, ale někdy ne, někdy i vy jedete na maximum výkonu a můžete začít škodit nejen okolí, ale i sami sobě. Čekárny ve mně vyvolávají spoustu emocí, vzpomínek a různých koloběhů. Od vlakových nádraží po čekárny u doktora s jasným verdiktem.

Prádelny a Freudův Příbor

Ještě nemám pračku a také jsem měla možnost zajít nově do veřejné prádelny, jako do prostoru, kde se vaše věci veřejně perou stejně jako vaše osobní problémy. Také pěkná metafora, že? 

Už některé věci neskrývám jako kostlivce ve skříni. A důvod, proč jsem tak moc měla chuť přispět dalším článkem na blog, bylo lektorování na začátku června NUDZ a Na rovinu v Příboře. Rodiště Sigmunda Freuda, který dal základ novému směřování psychoanalýze a taky podpořil Junga ve svém smyšlení. Dodnes se hrdě považuji spíše za Jungiána. Třešničkou na dortu byl prostor Baptistů, kdy mluvíte obehnaná citáty z žalmů, kolem vás jsou kříže a mluvíte o prevenci v rámci duševního zdraví a mindfullness, které vychází z východní filozofie a náboženství – buddhismu. 

A stejně jsme se navzájem dotkli, zase jsem měla slzy na krajíčku. Když se někdy podívám zpětně, jsem vděčná, kolik lidí jsem potkala, a také za to, kolik blbostí jsem v životě v rámci vztahů žila, dnes jsem o to více citlivá na tzv. “red flags”. 

Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde. Malý princ, Antoine de Saint-Exupéry

Koupila jsem si letenku do Itálie a půjdu Via Francigena. Je svatý rok a bude otevřena svatá brána a taky to bude během tří let, co potřetí navštívím Řím. A to, co se odehrává v mé hlavě, nedokážu popsat, jakoby teď nebyly smutky, ale spíš i sdílení žalu, které se kombinuje se spokojeným bytím. Trpíme tím, co neumíme učinit důstojným, ale můj život nyní dostal tolik důstojnosti, že ani neumím popsat spokojenost. A proto jsem měla touhu psát a vytvořit tento příspěvek. Santiago neskončilo pomyslným třetím příběhem a cesty nekončí, dokud nás SMRT nezastaví, máme tolik možností ovlivnit to, co můžeme. A co nemůžeme ovlivnit? Nechť nás nezničí.