Čekání na „flow"

Slyšela jsem větu, která mne zarazila: „Jsi zotavená až moc."

Dlouho jsem nevěděla, co si s ní počít. Je to pochvala, nebo podezření? Jako by zotavení mělo mít nějaký strop, a když ho člověk překročí, začne to okolí zpochybňovat.

A já se čím dál víc ptám: existuje vůbec nějaká část po zotavení? Nemyslím tím „vyléčení". Spíš stav, kdy už svůj život nevztahuju k diagnóze ani k tomu, čím jsem prošla. V zahraniční literatuře se rozlišuje recovery (zotavení jako stabilizace, návrat funkčnosti) a flourishing (vzkvétání, kvalita bytí, která jde za hranici „už jsem v pořádku"). Jedna studie se ženami, které se roky považovaly za zotavené, ukázala, že ony samy rozlišovaly tři různé kvality: zotavení, život hodný žití, a život za hranicí zdraví a wellbeing.

Takže ta moje intuice, že za zotavením ještě něco je, není jen dojem.

A možná tam patří i tohle: někdy zkušenost prostě zůstane minulostí, která nás sice definovala, ale posunula. Není to popření toho, co bylo. Je to okamžik, kdy to, co mě formovalo, přestane být tím, čím se každé ráno musím definovat.

Zítra jedu na konferenci do Olomouce, kde upozorňuju na to, že i peer se musí chránit. A teprve teď mi došlo, že tohle je toho součástí. Když vaše práce stojí na sdílené zkušenosti, systém i okolí vás k té zkušenosti drží připoutanou, potřebují vás jako „tu, co si tím prošla". A to „zotavená až moc" je vlastně nevyřčený tlak, abyste zůstala v roli, ze které jste vyrostla. Jenže chránit se jako peer neznamená jen hlídat si únavu nebo relaps. Znamená to i právo růst za zotavení a nezůstat rukojmím vlastního příběhu. Sdílená zkušenost je vstupenka do profese, ne doživotní role.

---

Před rokem jsem psala o backdraftu — článek Lepší falešný poplach než přehlédnutá hrozba.

Ani ve snu by mě nenapadlo, co se stane pár dní po jeho zveřejnění. Úmrtí mladšího bratra spustilo procesy uvnitř naší rodiny, ale i ve mně, o kterých veřejně nemluvím.

Byly mi najednou zbytečné fráze stoicismu: to, co nemůžu ovlivnit, ponechávám stranou, ovlivním jen to, co můžu. A přesto, při pohledu zpět, si uvědomuji, jak jsem odjela dva dny před pohřbem domů, abych se dala vnitřně do patrného klidu, abych nebyla uvnitř celé té situace. To byla ta malá drobnost, kterou jsem ovlivnit mohla.

Po velkém stresu se místo mé hlavy rozjela bolest zubů a nervových zakončení a skončila jsem v nemocnici. Nemohla jsem ovlivnit rozjetý proces, ale ovlivnila jsem to, že jsem přestala kouřit. Začala jsem pravidelně navštěvovat zubařku a teď mám skoro nový a zdravý chrup.

Nemohla jsem ovlivnit zármutek a žal svých nejbližších, ale mohla jsem pracovat s tím vlastním tak, jak jsem to v tu chvíli uznala za vhodné. A že ten rok byl nelineární, výkyvový, až do dalších hodů, kterých jsem se bála, je to rok, co jsem naposledy mluvila s Vikim.

A pak jsem v únoru naskočila do mnou zvoleného workholismu. Vyúčtování grantů, učení se nové funkci ve vedení a všechno kolem „záchrany a stabilizace" společnosti mi dávalo pocit, že dělám něco smysluplného, hodnotu, kterou jsem si zvolila. Do toho jsem si zkusila zrežírovat další videoklip, pomalu se vrátit ke zkouškám divadelního souboru a začít být zase ta Jana. Ale po těchto ztrátách už zůstává něco, co je podobné zkušenosti s duševním onemocněním: hledáte nový smysl navzdory nové situaci.

A mezitím jsem si pořád v hlavě formulovala: co to teď vlastně prožívám?

Proč o mě tolik lidí mělo strach, že spadnu do relapsu?

Ztráta bratra byl zásah do mé vlastní integrity a identity.

Tady se objevil ten backdraft. Loni jsem ho popsala jako hasičský pojem — nahromaděný kouř a žhavé plyny za zavřenými dveřmi, a když se náhle otevře okno, vlítne dovnitř kyslík a nastane výbuch. Letos vím, jak to vypadá zevnitř. Byla jsem tou situací hozena prožít znovu celých svých osmnáct let od narození, každý jeden moment, každou fotografii a vzpomínku. A jako na houpačce se měnila intenzita prožitku — jednou za každou cenu motivace, podruhé že nic nemá smysl. Motivace se míchala s destrukcí.

Čekání. Žal je pro mě o čekání, ztrátě smyslu života, pocitu nespravedlnosti, ale taky o malých drobnostech, například jak se v něm neutopit.

Jedna jízda vlakem

Jela jsem letos v dubnu vlakem na Vikiho nedožité narozeniny. A cestou tam jsem ve vagonu během hodiny a půl vyslechla tři výroky za sebou: jeden o Romech, jeden o „schizofrenicích, co vraždí", jeden o ženě a jejím těle. Bodyshaming.

Tři nálepky během jedné cesty.

Odborně se tomu říká intersekcionalita stigmatu — tedy že stigma nechodí po jedné ose (jen diagnóza, jen etnicita, jen gender), ale vrství se a navzájem zesiluje. Zní to učeně. Ve skutečnosti to znamená jen tohle: seděla jsem v jednom kupé a slyšela, jak tři různí lidé dostávají v jedné hodině tři různé škatulky, a všechny fungovaly stejně. Redukovaly člověka na popis, soud, odmítnutí.

A já jsem si tehdy uvědomila jednu nepříjemnou věc. Že práce na destigmatizaci mne přivedla hlouběji do tématu, do prolezlosti stigmatu napříč vším. Čím víc jsem se v tom naučila slyšet vlastní zkušenost, tím hůř tyhle věty přeslechnu. Nedá se to vypnout. Jde o ten přesah, že stigma — sebestigma — najednou vidíte ve všech marginalizovaných tématech, ve všech titulcích.

Slovo jako meč

Cyril s Metodějem formulovali, že slovo je nejmocnější zbraň. V destigmatizaci to platí dvojnásob. Je opravdu důležité kultivovat veřejný projev. O tom, jak píšeme o věcech, jak se o nich bavíme i v soukromí.

Pět měsíců nosím jednu myšlenku

Přibližně pět měsíců si v hlavě formuluju jednu myšlenku: kde se zotavení prolíná s posttraumatickým růstem. Našla jsem několik vztyčných bodů.

První je, že obojí je zápas, ne výsledek — ani zotavení, ani růst nejsou stavem, kterého dosáhnete a zůstane, jsou to procesy, které se dějí skrze to těžké, ne až potom. Druhý jsem vlastně napsala hned na začátku tohohle textu, aniž bych věděla, že je to vztyčný bod: nový smysl navzdory nové situaci. Nemůžu vrátit, co bylo, v zotavení ani v žalu, a musím najít smysl v tom, co je teď.

Třetí je, že růst a bolest běží zároveň, ne postupně za sebou. Čtvrtý je identita, která se přestane vázat k minulosti, v zotavení je to okamžik, kdy se přestanete definovat diagnózou, v růstu okamžik, kdy se přestanete definovat ztrátou nebo tím, že jste „přeživší". Oboje míří ke stejnému místu: k já, které pro vlastní bytí už nepotřebuje minulost jako vysvětlení.

A pátý jsou zase ty malé drobnosti, které se dají ovlivnit, odjet dva dny před pohřbem domů, přestat kouřit, začít chodit k zubařce. Zotavení ani růst nestojí na velkých gestech. Stojí na drobnostech, které jsou ve vaší moci, právě když skoro nic ve vaší moci není.

Ta dvě slova se v praxi pořád pletou, a není to jedno a totéž. Resilience (odolnost) znamená, že trauma ustojíte nebo se z něj zotavíte, ale nemusí vás to proměnit. Posttraumatický růst je něco jiného: je to změna, která vzniká ze zápasu s krizí, ne navzdory jemu.

A tady je věc, kterou destigmatizační aktivity rády přeskakují: výzkum ukazuje, že lidé, kteří rostou, mívají klidně stejnou míru smutku a příznaků jako ostatní. Růst a bolest neběží za sebou. Existují vedle sebe, zároveň. To, že něčím rostu, neznamená, že mě to přestává bolet. Nejsem superhrdinkou.

Hodnota, kterou si musím pojmenovat předem

Jestli něco umím, tak potlačit spoustu věcí ve prospěch nějaké hodnoty. Ale ta hodnota musí být jasně pojmenovaná dopředu, jinak to nefunguje, jinak jen dřu a čekám na docenění, které nepřijde.

Když jsem přebírala obecně prospěšnou společnost, hodnota byla budoucnost a pevné zázemí v centru Brna a až potom plat, až se všechno dořeší. Když jsem chystala premiéru na úkor vlastního času a vnitřní kondice, absence kreativity a flow, hodnota byla soubor, který se stabilizoval, a možnost delegovat povinnosti na jeho členy, aby to celé nestálo na mně. A když se teď chystám na konference, hodnota je, že mi to pomáhá formulovat, jak o peerství přemýšlím — takže to v první řadě dělám pro sebe, a teprve pak pro druhé.

Tohle „pro sebe, a teprve pak pro druhé" je pro mě stále nové. Dlouho jsem to měla obráceně. Neustále „čekovat" emoce druhého člověka, přebírat odpovědnost za prožívání ostatních a popírat to svoje.

Odborně se tomu, co člověka do takového nastavení dostane už v dětství, říká parentifikace: když dítě musí převzít roli dospělého, protože ji dospělí kolem něj neunesou. Nenesu to sem jako obvinění, či jako diagnostiku sebe sama. Píšu o tom proto, že to vysvětluje, proč pro mě tak banální, přirozené věci — říct si o čas pro sebe, nevysvětlovat každé „ne" — nikdy nebyly automatické.

Pustit kotvu a vtělit se do druhého

Zažila jsem teď workshop Feldenkraisovy metody a čtu o jeho životě a metodách knížku. Je to práce s tělem a pohybem, ale pro mě to bylo hlavně o něčem jiném: o ukotvení ve vlastním těle a příběhu. A inspirativní bylo sledovat proces, jak takovou kotvu na chvíli pustit a vtělit se do druhého. Nebylo to nepříjemné, ale také to bylo děsivé. A bylo zajímavé se u toho pozorovat.

Ach jo…

Blíží se rok, co nás opustil Viki. Není dne, kdy bych nevzpomněla. Brečím už míň často — a vlastně hlavně tehdy, když se vidím se společnými blízkými. Jako bychom nesli společný zármutek a ten koloběh života pak každý roztáčeli někde po vlastní ose.

A letos naše rodina přišla o dalšího člena, ve velmi mladém věku. Nechce se mi hodnotit, co to všechno znamená. Ale potvrzuje mi, že naše rodina neměla jednoduché východisko pro resilienci.

Rivers flow in you

Převzít v složité době organizaci a dát ji do pořádku. Stavět tři weby najednou. Zkoušet divadlo. Okrajově se vrátit k lektorování AI. Chystat konferenci a sama v září vystoupit na dvou dalších — v Olomouci a v Praze — a k tomu ještě přednášku o zplnomocnění na pedagogické fakultě v Brně. Vracet se na workshopy, kde se naopak zpomaluju a vracím do sebe. A všechno tohle organizačně držet pohromadě. Je toho moc, to přiznávám. Přiznávám hlavně to, že nebýt těchto věcí, utopila bych se v zármutku.