Čekání na „flow"
Slyšela jsem větu, která mne zarazila: „Jsi zotavená až moc." Dlouho jsem nevěděla, co si s ní počít. Je to pochvala, nebo podezření? Jako by zotavení mělo mít nějaký strop, a když ho člověk překročí, začne to okolí zpochybňovat. A já se čím dál víc ptám: existuje vůbec nějaká část po zotavení? Nemyslím tím „vyléčení". Spíš stav, kdy už svůj život nevztahuju k diagnóze ani k tomu, čím jsem prošla. V zahraniční literatuře se rozlišuje recovery (zotavení jako stabilizace, návrat funkčnosti) a flourishing (vzkvétání, kvalita bytí, která jde za hranici „už jsem v pořádku"). Jedna studie se ženami, které se roky považovaly za zotavené, ukázala, že ony samy rozlišovaly tři různé kvality: zotavení, život hodný žití, a život za hranicí zdraví a wellbeing. Takže ta moje intuice, že za zotavením ještě něco je, není jen dojem. A možná tam patří i tohle: někdy zkušenost prostě zůstane minulostí, která nás sice definovala, ale posunula. Není to popření toho, co bylo. Je to oka...