Jak vystoupit z vlastní hlavy

Paralela osmi předchozích let

Na konci února, před osmi lety, jsem zakládala tento blog. Můj první příspěvek se jmenoval Revize života. Minulý měsíc jsem si ho četla a pocítila jsem jistou paralelu, tenkou červenou nit s obdobím, které prožívám nyní. Paradoxně zásadní revizi nyní provádíme v ateliéru KreAt a v organizaci Kunštát PRO FUTURO, o.p.s. A je toho opět na mne tolik, že je důležité pro mne se ukotvovat v přítomnosti. 

Transformace aneb od manažerky přes peera k ředitelce

Poslední dobou používám slovo transformace dost často. Uvažuji jak se liší, založení spolku spolku od nuly, a tak to máme nyní s kolegy v rámci naší organizace EDUPEER, z.s., a něco jiného je převzít organizaci s téměř dvacetiletou tradicí, vybudovaným zázemím a mezinárodními vztahy. A to přesně Kunštát pro futuro je. Pořádný kus práce Antonína a lidí, které kolem sebe dokázal propojit. Má kolegyně Tereza o něm krásně říká, že poznat Antonína bylo poznat vždy někoho dalšího. 

K 6. únoru jsme jmenovali novou správní radu, já se stala pak ředitelkou této organizace, čekáme ještě na propsání změn a nabytí právní moci. Před těmi osmi lety jsem byla manažerkou protiatomového krytu. A "vybouchla" jsem na tom. Je to zkušenost, kterou neuvádím ani v CV a ze svého života jsem se ji dlouho snažila vytěsnit, ale myslím, že je čas přijmout to. 

Upřímně. Na čem přesně jsem bouchla? 

Toxické vztahy a unfair podmínky a věci, ze kterých je mi dodnes "na nic", jak někteří zacházejí s principy zaměstnávání OZP. Možná i to bude předmětem přezkoumávání našeho spolku EDUPEER, ale EDUPEER si zaslouží vlastní článek později. Ale v současné chvíli vnímám, jak svět je v dost napjaté situaci a je potřeba o věcech mluvit a nacházet řešení. 

O smrti už jsem psala dost, a nekončí to. Nyní sestavujeme kolektivně nekrolog Antonína Krejčíře. A já si nemůžu pomoci, že jsem nemohla dostat do života lepší mentory než Zdeňka Mazáče a Antonína Krejčíře. Jeden mne přivedl k teatroterapii, druhý k ART BRUT.

Co umožnilo mojí cestu transformace?

Často se mě lidi ptají, jak jsem se mohla dostat z tak velkého propadu psychózy a své diagnózy tam, kde jsem: sedm a let a šest měsíců jsem stabilizovaná a bez léků. Vyrovnanější, v současné chvíli smutnější a v truchlícím stavu, avšak stále motivovaná, že ten život má smysl. 

William Anthony, ředitel Boston University Center for Psychiatric Rehabilitation, vytvořil v roce 1993 jednu z klíčových definic zotavení (recovery): "Zotavení je hluboce osobní, jedinečný proces proměny postojů, hodnot, pocitů, cílů, dovedností a rolí jednotlivce. Je to způsob, jak žít spokojený, nadějeplný a přínosný život i s omezeními způsobenými nemocí. Zotavení zahrnuje rozvoj nového smyslu a účelu v životě člověka, když překonává katastrofické důsledky duševní nemoci."

Patricia Deegan, psycholožka s vlastní zkušeností schizofrenie, tuto definici ve své práci používá a rozvíjí, přičemž zdůrazňuje, že zotavení není návratem k výchozímu stavu, ale transformačním procesem směřujícím k celistvosti.

O Zotavení píšu často, ale je to tak, jakmile ten proces jednou začnete žít, filozofie Zotavení se propisuje do všech částí vašeho života i činů.

Stanislav Grof, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie, hovoří ve své knize Psychologie budoucnosti o holotropním zážitku, slovo holotropní znamená "směřující k celistvosti". Poukazuje, že radikální vnitřní transformace lidstva a jeho pozvednutí na vyšší úroveň vědomí může být naší jedinou šancí do budoucna.

Uvědomuji si, že jsem přestala vidět jeden směr, dělat divadlo za každou cenu. Ten fokus a zaměření pozornosti je zvláštní v tom, že radost se dá nacházet kdekoliv. Pro mne byly zásadní Atény, ten prostor pro sebe bez kontroly a pro změnu, pak návrat do České republiky a práce peera v Práh jižní Morava. A pak už se události děly, navazovaly na sebe.

Když se tak ohlížím za těmi osmi lety, vnímám to i jako nějaký cyklus. V září 2025 jsem natáčela rozhovor pro podcast Do vlastních rukou od Podpory transformace, díl se mnou je nazvaný Vystoupit ze své hlavy. Je to pár dnů před úmrtím Vikiho.

Podcast si můžete poslechnout zde: Do vlastních rukou, 2. díl - Vystoupit z vlastní hlavy, Jana Žáčková

Proměna přístupu – plány vs. realita

Na konci roku 2025 jsem měla trošku chuť pracovat na e-booku, kde bych se vyjadřovala postupně k článkům na blogu, protože se mi líbil rozhovor s Josefem Formánkem, který takhle čte své knihy a často si říká, že už by jako tehdejší Josef nepsal. Jak jinak volí slova, i méně ostrá. A vůbec, cítím to podobně, jde to vidět na proměně mé poezie, proměně vztahů, které mám, proměně zázemí a vazeb. Proměny komunikace.

William Bridges v knize Transitions (Na prahu změn) rozlišuje mezi změnou a přechodem (transition). Změna je vnější událost, která se stane rychle. Přechod je vnitřní psychologický proces, kterým procházíme, když se vyrovnáváme s novou situací. Bridges identifikuje tři fáze: Zakončení (Ending), Neutrální zóna (Neutral Zone) a Nový začátek (New Beginning). Neutrální zóna je prostor mezi starým a novým – čas zmatku, ale také prostor pro psychologické přeladění a vytváření nového. My jsme v Kunštát pro futuro v čase zmatku, ale ladíme se společně. A mám v tom nejen kus srdce, ale také nové vztahy, kterých už si teď vážím. 

Na letošek jsem si naplánovala i cestu do Itálie, ať už via Franciginu nebo cestu Františka z Asissi. O Františkovi jsem psala na Vánoce, článek zde. A kdyby náhodou, tak i Stezka Českem bude stát za to, kdo ví totiž jak to s mým volným časem bude, jak budu zvládat finanční stránku věci. Přítomnosti, radosti věci nerozvité. V lednu tohoto roku jsem si pořídila do pracovny velkou knihovnu a mám svou první velkou palmu a moc jí to doma sluší, vévodí kus této krásné přírody mé domácnosti. A přítomnosti, věci nerozvité se bude jmenovat básnická sbírka, kterou teď společně s nakladatelstvím Konvalina připravujeme. Jejím podtexem nebude nic jiného než vyrovnávání se s odchody blízkých, napojení na přírodu a práce s vlastní myslí. Už teď se těším z toho, že jsme se shodli na formě, že z básní se volně přejde do veršů v próze. Sama o sobě bude dualistická. 

Pro začátek roku jsem si naplánovala mít dokončenou svou webovou stránku, nestalo se. Naplánovala jsem si mít více kurzů akreditovaných pod MPSV, nestalo se. Naplánovala jsem si to jinak. Ale beru to tak, jak to je. I život jsem si představovala jinak, ale děje se, to prozatím stačí. Žiju. V některých okamžicích jsem litovala hodně, ať už svých rozhodnutí nebo situací, ve kterých jsem se nacházela. Někdy jsem překvapená, jak dokáže život překvapit. Zaskočit. Změny vnějšího spektra.

Líbil se mi jeden díl dr. House, kdy nějaká sestřička utěšuje pacienta a říká "to chce čas". Dr. House se zasměje svým sarkastickým tónem podotýká:

"To nechce čas, čas nic nezahojí, to zahojí činy a jak se k tomu postavíte."

Když se zpětně dívám na ten první článek, rostla jsem si tam do samozvané koučky a velmi hodnotícího člověka, ale stále jsem byla rozhodnutá k činům. To se mi za těch pár let vybalancovalo do mnoha směrů. Myslím, že už tolik nehodnotím, a do koučky mám daleko. Ještě že tak, nevyžádané rady mne přestaly dost bavit, přijdou mi zahlcující, baví mne spíš průvodcování, naslouchání toho, co potřebuji a zaměřování se na hodnoty a význam. Jak směrem k sobě, tak k lidem okolo mě.

Transformace péče o sebe

Člověk potřebuje naději, ale také jsem si uvědomila, že někdy světlo prostě není a je potřeba přečkat tmu a velký proud. Také se mi líbilo, že ve velkém proudu je dobré držet pádlo a směr, jako při sjíždění řeky. Tady mi hodně pomohlo naslouchat lidem, kterým věřím, a kteří mne podrželi v nejhlubší temnotě, abych se neutopila v bezvýchodnosti situace.

Bývá mi dobře na volejbale, líbí se mi jistá pravidelnost sportu. Poslední dobou opět přicházím domů a usmívám se, když se uzamknu ve svém království. O tom království jsem si snila i v psychóze před osmi lety, dostalo svůj tvar a stále se vyvíjí. Když jsem postavila svou novou knihovnu, koukala jsem se na ní fascinovaně asi pět hodin. V těch "vypjatých" okamžicích jsem si dokázala udělat radost. Splnit si sen. Dnes čekám na dovoz všech svých knih ze Zlína, které se ke mně vrací po téměř deseti letech. Zůstaly po první atace v rodném městě.

Také jsem byla v lednu v kině na promítání Mistra a Markétky, zpracování předlohy mého nejoblíbenějšího čtení, které mě provázelo v dospívání. A pár dní zpátky jsem měla možnost vidět divadlo v Co.Labsu – not ready yet. V Co.Labsu jsme také měli možnost vést workshop Sebepéče a nyní začínáme jako externí soubor Hořká jehla na tom výjimečném místě zkoušet. Co.Labs a vůbec divadlo, které jsem tam viděla se mnou rezonuje. Vybavilo se mi mnoho z mých studií na divadelní vědě. Práce divadla bazmek entertainment je mi blízká, asi svou intimitou zpovědi a také tempem, tématem, a jistou poezií, tancem, takovým multidisciplinárním propojením mnoha složek. Kdo vlastně jsem, odkud kráčím a proč? Jemná linka celé inscenace.

A sny se plní, jen ty mé už nemusí jít vždy směrem ven, ale jdou i dovnitř, jako sebepéče. Můj sen je totiž už se nevrátit na psychiatrii ani do stavu mánie. Neodkládám v tom shonu péči o sebe, dovolila jsem si jít i za kulturou, vytvářím si kulturu uvnitř svého domu a to vnímám taky jako důležitost. Posun. Na zahradě mi rostou sněženky.

Na druhou stranu sebepéče byla i to, že jsem si dovolila i nebýt a ležet ve tmě, plakat a hroutit se. Nemít naději. Existovat bez nároku na posuzování sebe sama, jak se truchlí. Bez nároku na smysluplnost utrpení.

Bez nároku

Někdy je dobré vědět, i kdy to vzdát. Kdy nechat věci nedokončené, nejít hlavou proti zdi. Dřív mi to vadilo. Dnes jsem shovívější bez nároku alibi či výmluvy. Vnitřní svět stále bolí. Bolí, když si na bráchu vzpomenu. A Antonín je všudypřítomný v ateliéru, v každém doteku a otisku a jeho myšlence, on sám k životu přistupoval s jistým nadhledem, ale u Vikiho mám stále pocit, jakoby tu zanechal něco nedokončeno, nevyřčeno.

Naši mrtví jsou s námi píseň

Co tím chci říct, nechci si nakládat víc než je nutné, pokud něco nedokončím, nevadí, protože jedna nedokončená věc pak kompenzuje mnoho dokončených, jako i dnešní blog. Jako knihovna. Zahrada. Volejbal. Hořká jehla. Kapela Zora. Kapela M´odElse. Organizace literárních čtení Pítko. Čas pro vztahy a kamarády. Čas pro sebe. Pomalá rána. Přítomnost se nedokončuje, přítomnost se dokončí pak.

Život nakládá i výzvy. Oddálila jsem kvůli tomu své věci. I život jsem si naplánovala jinak, ale řekni "bohu" co plánuješ, a bude se smát. V některých okamžicích jsem litovala hodně, ať už svých rozhodnutí nebo situací, ve kterých jsem se nacházela.

Život nakládá, a Vikiho batoh mne teď provázel, když jsem přenášela hordy dokladů a faktur, smluv k paní účetní, abychom zvládli vyúčtovat dotace a podporu, kterou v loňském roce obdržel KreAt. Batoh mne doprovázel na rejstříkový soud. Batoh je se mnou, a také bolest, to jediné co zůstalo a vzpomínky.

Ještě stále nejsme ze všeho venku, ale začínáme s kolegy z ateliéru houževnatě s motivací to nevzdat, provést změny, zachovat kontinuitu. A také by se možná Antonín smál, že jak jsme zase trošku rozesmáli bohy, když to přebírá člověk se zkušeností, což ART BRUT trošku ve své podstatě je. Život ve své tragikomedii nebere konce.

Transformace ateliéru KreAt už je dokončena minimálně prostorově.

---

Inspirativní knihy:

Anthony, W. A. (1993). Recovery from Mental Illness: The Guiding Vision of the Mental Health Service System in the 1990s. Psychosocial Rehabilitation Journal, 16(4), 11-23.

Deegan, P. E. (2001). Recovery as a Self-Directed Process of Healing and Transformation. Occupational Therapy in Mental Health, 17(3-4).

Grof, S. (2010). Psychologie budoucnosti. Portál.

Bridges, W. (2004). Transitions: Making Sense of Life's Changes. Da Capo Press. (Česky: Na prahu změn, Návrat domů, 2004)

WHO QualityRights (2019). Postupy pro zotavení v oblasti duševního zdraví a osobní pohody.