Lepší falešný poplach než přehlédnutá hrozba

 

Titulek tohoto blogového příspěvku jsem vybírala dlouho. Dokončujeme pilotní program pro Národní ústav duševního zdraví a já si uvědomuji, kolik mi tato zkušenost dala a jak ovlivňuje mé další přemýšlení.

Při rešerších mne zaujal pro mne nový pojem “backdraft”. Původně používaný u hasičů pro označení zpětného výbuchu ohně, dnes je přenášený i do psychologie. V původním smyslu jde o situaci, kdy se při požáru nahromadí kouř a žhavé plyny, a když se náhle otevřou dveře nebo okno, dostane se dovnitř kyslík a nastane prudký výbuch.

V psychologii v přeneseném významu se tím vysvětluje něco podobného: když se člověk konečně „otevře", například začne více odpočívat, chodit na terapii, situaci řešit, nebo se náhle začne věnovat péči o sebe, mohou se prudce uvolnit i dlouho potlačované emoce. Ty se nahromadily podobně jako kouř za zavřenými dveřmi. A když se člověk uvolní, otevře se i prostor pro to, co bylo dosud potlačené: smutek, vztek, strach, bolest, trauma, cokoliv, co jste odkládali do tzv. boxíku jednou to vyřeším. 

Proč náš mozek neustále hodnotí

A tak jsem si hezky v Líšni dovolila bouchat doma. V mém novém doma. Poprvé žiju sama. Ale také jsem součástí komunity, překvapuje mě kolik věcí je pro někoho automatika a pro mne objev. V Líšni právě skončily hody. Čas sklizně. Dneska jsem se v trafice pousmála, když pán před sebou vyskládal hromádku desítek a dvacetikorun. „To je tak, když v Líšni skončí hody," pronesl. Já se usmála, že i já mám v peněžence nachystané drobné. Snad jsme se nehodnotili navzájem. 

Tyto drobné, všednodenní situace mi také dávají smysl při práci s metodou ACT, kterou lektorujeme. Ruku na srdce, stačí mi jen otevřít facebook a vidím, kolik komentářů je k tomu, proč to ostatní mají mít myšlení tak a proč tohle, a kdo je větší looser a více se používá negativní jazyk. Kdo nejde s námi, jde proti nám? 

A tak si říkám, jak mi je teď v tom novém proudu příjemně. Paul Ricoeur to nazývá "hermeneutikou sebe sama" – interpretaci vlastní existence, která se neustále přepisuje. Ale je k tomu i nutná dávka sebereflexe a také odvaha na sebe pohlédnout i se vším, co na sobě nemáme rádi.

Člověk je tvor zvyklý se neustále ohlížet kolem sebe a vyhodnocovat: 

Jsem v bezpečí či ohrožení? Naše amygdala (centrum strachu v mozku) pracuje rychleji než prefrontální kortex (centrum racionálního myšlení) – dokáže vyhodnotit potenciální hrozbu za 12 milisekund, zatímco vědomé zpracování trvá několik set milisekund.

Proto první hodnotíme, pak teprve myslíme.

Evoluce vs. samoobslužné pokladny

Sociální psychologie hovoří o "negativity bias", tedy tendenci věnovat více pozornosti negativním podnětům než pozitivním. Tento mechanismus byl evolučně výhodný: lepší falešný poplach než přehlédnutá hrozba.

Možná nás dnes už neohrožuje tygr, ale "trigger" – naše fiktivní reality, sociální sítě, samoobslužné pokladny, šaliny, zvuky města. Náš nervový systém je stále nastaven na detekci nebezpečí v řádu milisekund, i když jde často jen o každodenní situace.

Samoobslužné pokladny mi vadí i nevadí.Když nechci komunikovat, rychlá zkratka. Ale ten neustálý tlak a hluk na zaměstnance mi vadí. Neumím si to představit, že to slyším 8 hodin denně, když mi to vadí i při návštěvě obchodu na dvacet minut. Mé kontrolky se aktivizují celkem rychle. Asi stárnu, čeká mne můj 38. podzim. Zahradu je potřeba zazimovat. I mysl?

ACT jako nový nástroj

ACT vychází z behaviorální terapie třetí vlny a zaměřuje se na psychologickou flexibilitu – schopnost zůstat přítomný s vlastními zážitky a jednat podle svých hodnot, i když jsou tyto zážitky nepříjemné. Jednoduše řečeno, jde o mix západní psychologie a východní moudrosti.

Pracujeme hodně s metaforami, už jsem o nich psala, mysl jako obloha, batoh těžkostí - potřeby a hodnoty, a že jsme řidiči svého autobusu s pasažéry. Používala jsem dříve i frázi, že se můžeme stát spisovateli vlastního života. A dnes mne napadla metafora nová. Já si to představuji i jako situaci, kdy dostanete noty a máte hrát s nástrojem, který jste celou dobu měli k dispozici – své tělo, své myšlenky, pocity, emoce a vlastní historii. A jako bonus máte dirigenta: sami sebe v novém kontextu. Být pozorovatelem sám sobě. 

Když se otevřeme bolesti

Kristin Neff, průkopnice výzkumu self-compassion, definuje soucit k sobě třemi složkami: sebepřijetí (místo sebekritiky), pocit lidské sounáležitosti (místo izolace) a mindfulness (místo předimenzování problémů). Všechno tohle jsem dělala většinou opačně. Sebekritická, když chybuji, tak se nestýkám s lidmi, a představy byly tak hrozné, že všimnout si, že můžou i ostatní chybovat nemyslytelné.Dnes je to jinak. 

Ale pozor na backdraft. Christopher Germer upozorňuje, že když začneme být laskaví k sobě, někdy vypluje na povrch všechna ta bolest, kterou jsme roky potlačovali. Self-compassion není o vyřešení konfliktu, ale o přijetí vnitřní komplexnosti bez nutnosti ji "opravit".

Stíny a trpělivost

Mám pocit, že mě neustále honí můj stín "uteklých" ambicí, očekávání a přání. Myslívám si většinou v tu chvíli, že se jedná o můj stín. Uteklo mi divadlo. Uteklo mi studium. Utekl mi osobní i rodinný život. C. G. Jung definoval stín jako aspekty naší osobnosti, které potlačujeme nebo odmítáme. Jung věřil, že integrace stínu je klíčová pro psychickou zralost: "Dokud neuděláme nevědomé vědomým, bude nevědomé řídit náš život a my tomu budeme říkat osud."

A já si uvědomuji, že se už nechci tolik "opravovat". Jsem tam, kde jsem, a tam chci jen nějak být. A nově si to chci i užít. Mám pocit, že teď je klid. Budu prožívat svůj 38. podzim – teprve, anebo už?

Jak rozlišit zdravé od destruktivního?

Jak rozlišit mezi zdravým sebezpochybováním a destruktivní sebekritikou? Selfstigma versus sebedestrukce? Moje věčná téma, proč jsem tak kritická, ale zároveň vidím už tu cestu za sebou, takové když se ohlédneš na nějakém kopečku dolů. 

Možná je to právě v té komplexnosti. V přijetí toho, že neexistují jednoduchá řešení, že každá situace je jedinečná a že moudrost spočívá v schopnosti být v nejistotě. Všechno se mění, i já se měním, společnost se vyvíjí. 

A ta trpělivost? I sama se sebou.

Možná nejsem v tomhle textu tolik osobní, a přesto bylo pro mne těžké zpracovat, jak přenést všechno, co lektoruji, na vlastní zkušenost. Ale právě v tom backdraftu, v tom okamžiku, kdy se otevřeme – možná leží největší síla změny. Moje mysl je stále nastavená na poplach, klid mi bývá cizí.