Santiago de Compostela, díl II.

Smrt, transformace a úzkost

         Těžko se mi hodnotí rok 2024, který byl transformační, těžký, náročný a přinesl zásadní změny nejen v mém životě. Závěr roku přinesl zprávy, které se těžko vstřebávají. Smrt a úzkost, stejně jako rozum a šílenství. Je to dualita, která se doplňuje. Je to vývoj, spirála a také to pro mne představuje “posvátné”. I proto jsem více začala pracovat s rituály nejen v divadelním prostředí, ale i u sebe v běžném životě.             

       Rituály přináší jistotu, útěchu a hluboký spirituální prožitek. Je důležité zmínit, že i malé obvyklosti a zvyklosti – jako je pomalé ráno, ranní káva, saunování, sport - nazývám rituálem.

Žal je láska, která už není komu dát

    Tuhle větu jsem si přepsala do deníku, zaslechla jsem ji v jedné vánoční pohádce. Být na pohřbu a rozloučit se Zdenálem, principálem Divadla Klauniky, byl jeden z těch rituálů, za který jsem byla vděčná. Smrt blízkých autorit a vzorů sebou přináší palčivou bolest a nové životní kapitoly.

Spatřila jsem Boha

před Sagrada familia,

muž s modrou košilí

a tmavě-šedým obočím

krok sum krok

    krok vyrovnaného muže

    Můj začátek básně, kterou jsem psala před Sagrada familia v srpnu, na konci své výpravy ze Santiaga de Compostela. Po cestě jsem uvažovala nad tím, jak se “šílený” člověk a člověk “rozumu” v minulosti neodděloval. Když jsem v úvodu zmínila dualitu, je potřeba dodat, že tento vnitřní dialog skončil s příchodem 18. století. S příchodem racionality. Na cestě při těch zastaveních jsem si zpřítomňovala jistou hloubku, kterou potřebuji občas zažít a nechat se unášet nevysvětlitelnou náhodou. Mít racionálno a nevysvětlitelné okamžiky v souznění. Můžeme nechat věci plynout, i přes to, že jsme si mohli do detailu naplánovat naše životní cesty. Uvědomila jsem si, že i ve své tvorbě pomalu začínám akcentovat tyto témata šílenství, bláznovství v kontrastu s normou. Toto téma se mi poprvé objevilo v Labyrintu v Centru Zotavení, to představení vzniklo právě “sázkou” se Zdenálem před třemi roky v Jeseníku na Penzionu Lipůvka.

Filozofie Zotavení

    Centrum Zotavení jsem navštívila již jako dobrovolník na konci listopadu 2024. Název přednášky Z blázince do Santiaga de Compostela mi přišel atraktivní, pravdivý a inspirující další na cestě Zotavení. Zpětně vnímám, že bylo zvláštní samu sebe pozorovat při přípravě prezentace, kterou jsem tvořila déle než trvala samotná cesta. Přednášku jsem zaměřila na principy Zotavení a naději, historii cesty, její symboly a také sdílením prožitků z mé vlastní cesty z Portugalska do Španělska.

    Jedna reakce mne překvapila: To, co jsem teď viděl, tak jsem se rozhodl, že už to raději nepůjdu. Ano, občas se na Santiagu objeví situace, které nás mohou hluboce zasáhnout, nejedná se jen o fyzickou bolest. Snažila jsem se prolnout v přednášce fotografie, videa, čtení z deníku do Santiaga psaného rukou jako ukázka terapie psaním a podstatou mého rituálu “pomalého rána”. Je to pro mě forma meditace, když mám čas a prostor psát si na papír.

    První tři měsíce po návratu zpátky do České republiky jsem si říkala, že už nic takového pravděpodobně nezvládnu, dnes půl roku poté už plánuji další cestu. Četla jsem si svůj Díl I. a chtěla bych se k němu retrospektivně vrátit, protože mám pocit, že některé věci se vynoří až později. A také jak se změnilo mé vnímání věci doprožít. Jedná se právě o ty, které nás bolí. Ztráta blízkého, nemoc, životní krize anebo nehody, které jsme nemohli ovlivnit. Mít čas na truchlení. Mít čas.

Co se tedy stalo? Spíš, co se děje..

    Uzavřela jsem jedno z nejpřínosnějších a nejpožehnanějších období v mém životě. Nacházím se v jednom z nejnáročnějších plného žalu, smutku a marnosti, s vyhlídkou blížící se změny. Podivuju se, jak jsem v první polovině roku 2024 mohla mít tři práce, být v prvním ročníku dramaterapie, dodělávat Možnosti dialogu pod Narativem a ještě tvořit podnikatelský záměr UMAJI. Bohužel ne všechno jsem zvládla naplňovat na 100%, a tak podle mých priorit jsem naplňovala, co je důležité pro mě a musela jsem si přiznat, že na některé věci nemám a bude příhodné je opustit.

Každý krok se počítá

    Popsat věci, které se odehrávají uvnitř mé mysli a přitom jsou spojené i s vnějšími událostmi, jsou těžké. Racionální a nevysvětlitelné v kontrastu. Vybavuji si jednu situaci, jak jsem byla nervózní před jedním důležitým workshopem pro Umění autentického já. Měli jsme workshop pro soukromou kliniku v Doubravčicích. Nemohla jsem usnout, a tak jsem si promítala den za dnem na cestě Santiaga a uvedla jsem se do takové spánkové letargie, na půl mezi bděním a sněním, bylo to podobné meditaci. Občas si vizualizuji, jak se divám za horizont oceánu, připomínám si západ slunce, vybavuji si pocity spojené s chůzí a překvapováním sebe sama.

    V UMAJI se věnuji rozvoji aplikované improvizace, kterou si účastníci můžou přenést prakticky do svého života. Abychom tohle byli schopni zvládnout je dobré vědět, jaký je rozdíl mezi přípravou, tréninkem a potom nechat věci plynout a nebránit se jim. Nelpět na detailech a maličkostech je osvěžující životní zkušeností. Pustit do světa, pustit myšlenku a odložit ji na papír, kde si žije svým životem.

Jak to souvisí s cestou do Santiaga nebo kamkoliv?

    Na caminu se až v daný den se rozhodujete podle toho, v jaké jste psychické a fyzické kondici, kolik toho zvládnete. Neměla jsem výčitky, když něco šlo mimo plán. Naopak často to sebou přineslo nalezení či objevení něčeho nového. Kostela, mýtiny, studánky, setkání s lidmi a tzv. small talky.

    Vnitřní krizový stav mě překvapil zásadně dvakrát. Nejtěžší byl ten, kdy se objevila stará vnitřní zranění a já si uvědomila, že jsem spíš situaci vytěsnila a potlačila, než abych ji měla možnost doprožít. Na cestě jsem měla čas to otevřít a prožít. Neuvědomila jsem si, jakou “nálož” si ještě nesu, tedy kromě devítikilového batohu na zádech.

Z faktor Dionýsos - rituál v divadle

    Zaujal mne článek a rozhovor o vývoji umění, kreativity a tvoření. Kde se prolíná estetické s etickým, kde etické pak převažuje nad estetikou. A začala jsem přemýšlet, jak to mám se souborem Hořká jehla. Na cestě jsem občas totiž uvažovala a plánovala body k performance, která měla premiéru a derniéru na konci srpna.

    Pro mě to je stále jedinečný počin souboru Hořká jehla, na jevišti kolem a uvnitř bazénu se ocitlo 17 lidí, kteří se povětšinou spatřili prvně v životě v daný den. Pracovala jsem se silnými stránkami každého z nich, nechala na nich tvořit monology, improvizace, vložila jsem důvěru do lidí. Zážitek jako katarze a katarze publika jako uchvácenost vlastní nevěřícností pro dionýsovský rituál. Očistné, vyčerpávající stejně jako plánování samotné cesty. Pomyslný Dionýsos si s námi v přeneseném slova smyslu hrál, rozpadal se, schovával, vytvářel komické situace, většina herců na to byla díky mým režijním bodům a připomínkám připravená, stala z toho vydařená tragická komedie, místy fraška. U tématu sociálního umělce zůstanu.

    V září jsem měla možnost stát se kurátorkou výstavy Umělci čisté duše v Psychiatrické nemocnici Černovice. Recitovala jsem text Smazala jsem 3000 emailů a o dva týdny dříve jsem recitovala při zahájení vernisáže Schizofrenie tě nepíchne, text složený pro výstavu na Přírodovědecké fakultě v botanické zahradě. Autorských čtení v roce 2024 bylo mnoho, za jedno z nejpodnětnějších vnímáním spolupráci s Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze a s dobrovolnickým centrem pro Veterány, kde jsem měla možnost mluvit s lidmi narozenými před druhou světovou válkou.

    A pak byl konec roku 2024, dopisuju janadoxy v únoru 2025 a uvědomuji si, co bylo důležité na mé cestě nejen do Santiaga. Pokud za druhé děláme víc než oni sami, posilujeme jejich závislost a oslabujeme jejich schopnost růst. Je to nejen princip komunitní práce, práce v sociálních službách, ale v rodinných vztazích to vnímám dokonce jako jeden z pilířů zdravější komunikace. Nést vlastní důsledky svých činů vede k zodpovědnosti, i tak vnímám svá rozhodnutí vydat se do Santiaga, vydat se na pracovní úřad, vydat se na novou životní cestu. I když se nacházím nyní v krizi, ale mám obrovskou podporu v lidech kolem sebe. Podpora není synonymum převzetí zodpovědnosti někým jiným. Je to vložená důvěra do člověka, že to zvládne. 

Na závěr se rozloučím větou, jak je těžké převádět ideály v realitu. Ale je má bytostná potřeba je mít.

„Promiňte mi, že jsem z vás všech učinil lidi stejně bláznivé, jako jsem byl já, když jsem si myslil, že na světě mohou být bludní rytíři. Já dnes vím, jak těžko je ideály soucitného lidského srdce převáděti ve skutek."

Důmyslný rytíř Don Quijote de laAncha, Divadlo Klauniky

Zdeněk Mazáč 1953 - 2024

Janko Sedal 1948 - 2025

Kabaret DNO jsem zahájila čtením zmíněné básně ze Santiaga, kterou jsem věnovala Jankovi a Zdeňkovi.