Santiago de Compostela, díl I.

Díl I. 

Pochybovala jsem o tom, že je možné mít radost ze svých chyb

Moje představa o zprávě z cesty do Santiaga de Compostela má v hlavě celkem tři díly. Deník, který jsem si na cestě psala, sloužil k poznámkám do připravované knihy Z blázince do Santiaga de Compostela. Chci se vyhnout i psaní typu, jak se na cestu připravit, takových příspěvků je na internetu mnoho, obdobně jako se dá pátrat na facebookových skupinách. A přece kdyby někoho zajímalo, kde hledat informace, doporučuji českou webovou stránku ultreia. 

Proč? 

První otázka většiny lidí i na cestě do Santiaga de Compostela, ale i lidí v mém okolí, zněla, proč jsi se rozhodla vydat na cestu? 

Celou výpravu jsem v hlavě nosila skoro čtyři roky. Počáteční moment jsem vysledovala k době nuceného návratu z Atén, kdy jsem zůstala kvůli Covid opatřením uzavřená v Česku, a tak jsem se nemohla vrátit bydlet do Řecka. Nemohla jsem v té době najít práci, a tak jsem si přivydělávala různě za barem nebo na recepci a tam jsem v létě v roce 2020 narazila na článek, že příští rok v srpnu bude tzv. Jacobeo, tedy svatý rok, kdy 25. červenec připadá na neděli. Začala jsem uvažovat, že bych si to takovou cestu přála jít.

Minulost určuje naší přítomnost, přítomnost budoucnost

Španělsko a Portugalsko je mi blízké už z dob studií, občas překvapím okolí, když zmíním, že jsem studovala v Portugalsku v rámci magisterského studia na Univerzitě v Coimbře. Španělský jazyk jsem si vybrala už na střední škole ke studiu a portugalština pak na vysoké byla o něco snazší, když jsem si oživila základy časování sloves a praktikovala svoji konverzaci v místních kavárnách a barech. Vzpomínám také na společné chvíle s úžasnou partou holek. Naše road tripy z Algarve a Madeiry se mi uložily do mé duše. A děkuju holkám, že mne na současné cestě podporovaly a motivovaly k vytrvalosti. 

I kvůli tomu jsem zvolila camino costa, tedy z Porta (Portugalsko) do Santiago de Compostela (Španělsko). 

Vydat se do Santiaga de Compostela se mi nezjevilo ze dne na den, nebylo to impulzivní rozhodnutí, byla to myšlenka, která se podle potřeb vynořovala a zase mizela. Letos v lednu se sešly finance, vědomí, že chci mít svůj čas pro sebe, přání vykročit ze zažitého stereotypu a odvaha. To ideální načasování bylo nejdůležitější.

Odvaha je strach, který se modlí. (P. Coelho)

O odvaze píšu, protože při plánování celé cesty a přibližování se data odjezdu začaly mou mysl prostupovat pochybnosti. Strach. Strach ze strachu, strach ze spaní venku, strach z toho, co se může přihodit, strach, že zažiju tak velký zážitek, že by mne to mohlo dovést do stavu poblázněné mysli. Dne 7. července jsem si do deníku poznamenala: “Otevřela jsem knihu Ženy, které běhaly s vlky. To, proč se bojím spaní venku je, že se bojím přijít o život a domov. Mám námět na knihu, ženy, které ztratily domov kvůli blázinci z pohledu vývoje doby a proměnlivého přístupu na psychiatrii.” 

Ano, rozhodla jsem se i kvůli financím spát venku, objevit v sobě ženu La que sabe (Ta, která ví) pořídit stan a dát si cestu ještě náročnější. Nedělám si život jednoduchý. I toho jsem párkrát na pouti lehounce zalitovala, zejména první noc. 

Věříš v Boha? 

Další otázka většinou zní, zda-li jsem věřící? 

Jsem věřící, ale nepraktikuju žádné náboženství. Na cestě jsem navštívila nespočet kostelů, svatých míst, modlila se u vody, pod vodou a na cestě. Mé modlitby jsou podobné afirmacím a aformacím. Modlila jsem se za své kamarády, kteří mne o to požádali, myslela na lidi, kterým v tuhle chvíli není dobře, na cestě se vynoří mnoho z minulosti, objeví se jako záblesky paprsků zapadajícího slunce, rozvíří mysl, osvítí mysl, tak jak rychle se vynoří hned zmizí za obzor. Tohle přemítání fungovalo jinak než v běžném životním stereotypu, kdy mám tendenci většinu věcí, které se objeví, analyzovat, rozebírat. Tzv. mindset na cestě je příjemný, to, co se přihodilo včera, patří včerejšku, nenech ať ti to ovlivní dnešní pouť. A pokud to bylo něco zásadního, vyvaruj se to opakovat. 

Pozorovala jsem svůj stín, točila jsem jej občas i přes mobil, stín se mnou šel vytrvale. A tady si vzpomínám, jak mi jeden člověk mne blízký, když jsem se zmínila před lety o Santiagu věnoval knížku Šel jsem však vytrvale od neskutečného člověka, autora, osobnosti Františka Lízny. 

Skromně musím dodat, že mých ušlých 240 km vedle 3000 km pana Lízny, je číslo zvídavého začátečníka. Na cestě jsem si uvědomovala, že nebylo důležité dojít do cíle, ale být na té cestě jako takové. Jeden den mi připadal jako jeden týden, tolik podnětů nabízí chůze v tak nádherném prostředí. Sedávat u Atlantského oceánu a levitovat s myšlenkami, zda-li vidím za obzor, jak to mám ve vztahu ke smrti, jestli mé lidské počínání je plné marnosti a jak jít dál, pokud se vrátím. 

Pár přátel vtipkovalo, že už se nevrátím do České republiky zpátky. Mají mne za dobrodruha, a já s nimi nemůžu nesouhlasit. Co kdybych opravdu našla jiné poslání?  

Změnila tě cesta? 

Na to stále nedokážu po návratu odpovědět. Už před odletem jsem měla jednu práci ukončenou a v druhé jsem podala výpověď v červnu. Cesta byla prostředek ke změně vnějších věcí. Jedna z poznámek v mém deníku: “Jdu pohřbít jednu svoji část.” 

V současné chvíli se věnuji naší seberozvojové - terapeutické skupině Umění autentického já. Také stále ladím koncept terapie psaním. Po návratu jsem se dokázala aklimatizovat rychleji než z loňského pobytu v Jeseníku. 

Byla jsem plná zážitků a vnitřních pocitů. A pohřbila jsem jednu svoji část, svou životní roli dcery a černé ovce rodiny. 

Cítila jsem neskutečnou hrdost po návratu domů. Tři týdny, čtyři lety, cesta ze Santiaga de Compostela pak pokračovala na Menorcu, z Menorcy do Barcelony a pak domů. Neskutečných 21 dní, které mne provedly vnitřním světem díky vnější scenérii. Východy a západy slunce, rozbouřený oceán, příliv a odliv, 40 stupňová vedra, déšť,  9 kg na zádech při mé váze 60kg, ještěrky, psi a kočky, 7 denní mlčení, úraz a nebezpečí na cestě, kopce a kopce, kilometry, které ještě zbývají a také kilometry, které už mám za sebou. Setkání s Cháronem, a díky tomu objevit všechny živly uvnitř své duše - oheň, voda, země a vítr. A Pontevedra, Pontevedra místo, kde chci jednou alespoň měsíc žít. 

Co ti to dalo? 

To nejjednodušší. Potvrzení, že dokážu přežít v jiných podmínkách. Umím překonat strach. Umím se spolehnout sama na sebe. Vědomí, že jsem sama na cestě a nejsem osamělá. Jedna z nejpoužívanějších vět o pouti do Santiaga říká, nedá ti to, co chceš, ale to, co potřebuješ. Neměla jsem očekávání. Z výhledů do neznáma se z počátečních obav stala jistota mající řád v chůzi a plánování. Motivaci jít na cestě životem po své ose a věřit intuici, ta mi tam několikrát zachránila život. Ale také být ve vnitřním dialogu rozumu i srdce, balanc hodný Etiky Nikomachovy. 

Co mne překvapuje? 

Jak mne ostatní nyní vnímají, kolik mají otázek, někdy neunesu určité lichotky k mé osobě a typicky zlehčuji celou cestu a pouť. Zažila jsem malý zázrak a dodnes jsem ve velkém respektu a úctě, že se mi nic nestalo. Šla jsem opravdu celou cestu sama po své ose.

Překvapuje mě, že i když mám cestu za sebou, jedna má část se tam vrací každý den. A také mne překvapuje změna snů, které začínají být čitelnější. Překvapilo mě, kolik malých synchronicit se od návratu událo. Mé závěrečné školení pro zaměstnance o Zotavení v Práh jižní Morava jsem měla vést já, má vedoucí byla nemocná, mezi lidmi se objevila i zdravotní sestra z Kroměříže. Byl to zážitek, minulost v přítomnosti a budoucnosti, pacientka školí o Zotavení bývalého zaměstnance, ale především skvělou ženu, která se tam o mne starala a odešla stejného roku 2018 z nemocnice. 

Náhoda?

Pro mne to bylo malé uzavření kapitoly. Začínám psát novou, jinak náročnou, ale svou. Raduji se z přítomného, i když velmi náročného období. Právě v krizi člověk může pozorovat, jak na tom jeho bytostné jáství je. 

A moc se těším až se podělím o Trojhránky jedinečnosti, které mají vyjít v Revue DNO již tento rok. Fotku k medailonku jsem vybrala z poslední noci v Portugalsku při západu slunce. 

Video: Neděle 12h - před katedrálou v Santiagu. Došla jsem den před tím a nedokázala si to užít, až druhý den jsem doprožila své pocity.