Janadoxy

Slyšela jsem větu, která mne zarazila: „Jsi zotavená až moc." Dlouho jsem nevěděla, co si s ní počít. Je to pochvala, nebo podezření? Jako by zotavení mělo mít nějaký strop, a když ho člověk překročí, začne to okolí zpochybňovat. A já se čím dál víc ptám: existuje vůbec nějaká část po zotavení? Nemyslím tím „vyléčení". Spíš stav, kdy už svůj život nevztahuju k diagnóze ani k tomu, čím jsem prošla. V zahraniční literatuře se rozlišuje recovery (zotavení jako stabilizace, návrat funkčnosti) a flourishing (vzkvétání, kvalita bytí, která jde za hranici „už jsem v pořádku"). Jedna studie se ženami, které se roky považovaly za zotavené, ukázala, že ony samy rozlišovaly tři různé kvality: zotavení, život hodný žití, a život za hranicí zdraví a wellbeing. Takže ta moje intuice, že za zotavením ještě něco je, není jen dojem. A možná tam patří i tohle: někdy zkušenost prostě zůstane minulostí, která nás sice definovala, ale posunula. Není to popření toho, co bylo. Je to oka...

Paralela osmi předchozích let Na konci února, před osmi lety, jsem zakládala tento blog. Můj první příspěvek se jmenoval Revize života . Minulý měsíc jsem si ho četla a pocítila jsem jistou paralelu, tenkou červenou nit s obdobím, které prožívám nyní. Paradoxně zásadní revizi nyní provádíme v ateliéru KreAt a v organizaci Kunštát PRO FUTURO, o.p.s. A je toho opět na mne tolik, že je důležité pro mne se ukotvovat v přítomnosti.  Transformace aneb od manažerky přes peera k ředitelce Poslední dobou používám slovo transformace dost často. Uvažuji jak se liší, založení spolku spolku od nuly, a tak to máme nyní s kolegy v rámci naší organizace EDUPEER, z.s., a něco jiného je převzít organizaci s téměř dvacetiletou tradicí, vybudovaným zázemím a mezinárodními vztahy. A to přesně Kunštát pro futuro je. Pořádný kus práce Antonína a lidí, které kolem sebe dokázal propojit. Má kolegyně Tereza o něm krásně říká, že poznat Antonína bylo poznat vždy někoho dalšího.  K 6. únoru jsme jmenoval...

  Je Štědrý den. Dostala jsem požehnání času pro sebe. Čas přemýšlet, rekapitulovat, ztišit se po bouři/mlze posledních dní. Byla jsem jen krůček od toho sbalit se a utéct do zahraničí jako před šesti lety. Najednou toho bylo moc, zranění otevírala další zranění, triggery se stupňovaly a moje mysl se přestala bránit. Chtěla utéct. Jak jsem vděčná, že jsem neutekla. A že jsem se nedostala do psychózy. Řekla jsem si o podporu, terapeutce i kolektivu. Byla jsem vyslyšena. A to mě začalo ukotvovat. Dnes při sledování filmu o Františku z Assisi mě napadlo: nemohl být jurodivým? Či dnešní diagnostikou "vysokofunkčním autistou"? A pak jsem si všimla, že diagnostikuji. Jednou se mě klient zeptal, jak bych popsala psychózu. Řekla jsem: "Je to, jako by se spojovaly nespojitelné věci." A tak vznikla tahle štědrovečerní úvaha. Paradox symbolů Od dětství čteme knihy plné symbolů. Díváme se na pohádky, kde draci představují strach či odvahu, cesty znamenají zrání. V křesťanství i...

Dneska jsem na lektorování v Praze, vedle Filozofické fakulty, řešila téma clickbaitu a investigativní novinařiny. Taky silné téma v diskusích bylo, že svět se mění a jak moc je potřeba držet strukturu, kde zůstat v hranicích ať už etiky nebo změn v určitých mantinelech, a kde se nechat překvapit. Dnešní lektorování mě vrátilo do těla, zpátky k sobě.  I když se to zdá být surreálné, ale  má to také návaznost na Pítko II. v druhé sezóně v ateliéru KreAt. I tam jsem zažila, že poezie je vlastně náš vnitřní dialog, když posloucháme básnířku/básníka a hledáme ztotožnění nebo interpretujeme a pak se uvnitř mysli sami sobě prozradíme, kdo vlastně jsme. I proto vlastní autorské čtení beru jako takové vykročení z komfortní zóny, někdy tomu říkám, že jsem v mysli obnažená před lidmi a to je těžké. Každopádně dnes ráno jsem do školy procházela turniketem, a tak se mi vybavil skoro dva roky starý incident, tragédie. Nemám asi teď jiná slova, která by vystihla ten den, který si vybavuji ...