Oslepení, prozření aneb netlač řeku, teče sama

  Čím dál více si uvědomuji fakt, že aby člověk mohl změnit (své) okolí, tak musí začít od sebe. Neříkám to jako frázi, ale jako důsledek v reakci na své rozhodnutí. Intenzivní terapii, kde jsem si dala za úkol pár věcí změnit, navštěvuji už přes dva měsíce a některé věci přinášejí „kýžený“ smysl. Skrze otázky k vlastnímu nitru přicházejí překvapující odpovědi, občas i velmi nepříjemné zjištění. Zažité vzorce myšlení/chování si sebou neseme od dětství, třeba nedávno jsem zde uveřejnila vlastní srovnání s pohádkou O Popelce a symbolu jejích ztracených střevíčků. Někdy si špatné vzorce chování vytvoříme sami, je v nich jednodušší zůstat, protože změna je náročná.

Zmíněné srovnání s pohádkou ve mně vyvolala metoda tzv. biblioterapie, přirovnávání vzorců myšlení k pohádkovým příběhům, analýza proč se dějí v životě zkoušky, odloučení, cesty atd. terapeuta Heinze-Petera Rohra, který takhle poukázal na spojení mytologie a našich každodenních životů. Komu toto jméno není známé a zajímá se o pochopení, proč jedná tak jedná v nejen „vyhrocených“ situacích, je to velmi přínosná literatura. Oslím můstkem mi to připomnělo i Vladimira Proppa a jeho Morfologii pohádek, autor poukazuje na analýzu všech důležitých příběhů a zmiňuje obměny „klasických verzí“ po celém světě od prapočátků věků, respektive to co se dochovalo. V prvním semestru na „fildě“ mě překvapilo, že příběh Oidipa ve všeobecném vzdělávání přisuzujeme Sofoklovi, ale vznikl v jiných kulturách a Sofokles tuto orální mytologii dovedl k antické dokonalosti. Bázeň, soucit a katarze nad tím, jak hlavní hrdina chce změnit svůj osud skrze morální vědomí, ale svému „prozření“ „oslepení“ se nevyhne, věštba/kletba byla dána jako stínový prvek jeho osobnosti, za mě jisté ambicióznosti – z království odešel, aby se znovu stal králem, nevybral si cesty jiné kasty. Velmi zjednodušeně řečeno, elaborátů pojednávajících o této tématice už najdeme i na internetu mnoho.

Sigmund Freud pak psychoanalyticky tento princip ještě povýšil. Ne všechny pohádky totiž končí „žili šťastně až do smrti“ (hapilly ever after), například Andersen nebo bratři Grimmové poukazují na velmi traumatizované hrdiny (jako my lidé), stejně jako antické tragédie. Lehce nadhodím otázku: „Najdeme dnes alespoň jednu Antigonu mezi námi, která povýší morální zákon nad zákon obce?“ Téma pro inscenování v dnešním světě velmi aktuální a nadčasové.  

Nejde ani tak o antiku ale o nás, nikdy nesnižujme utrpení jiného na základě srovnávání s vlastním utrpením. Na jedné konferenci v centru Platan jsem pochopila z jedné přednášky, že předpoklad materiálně zajištěných lidí, přinese i větší „lidskou“ spokojenost/štěstí, se ukázal jako mylným a časem kontraproduktivní, čím více je člověk materiálně zajištěný, potřebuje ještě větší adrenalin k tomu, aby cítil uspokojení. Přímá úměra. Dovolila jsem si celou situaci zjednodušit, přiblížit tuto konferenci Přírodní a duchovní zdroje psychického zdraví, růstu a harmonie by mi zabralo měsíc, spočívalo to nejen ve sdílení vědomostí a poznatků, ale i prožitků. Barokní Cello v káznici v kapli, závěrečné divadlo o Janu Zahradníčkovi jako vrcholem symbolismu marného boje a naděje. Uvědomila jsem si to několikrát, jakoby už nestačily drobné radosti, vděčnosti, raději si stěžujeme (na nepřízeň osudu, na práci, kolegu, prodavačku, vládu, na špatné rodiče atd).

Pustit a odpustit, stejný kořen slova. Uvědomila jsem si, jakou cestou jsem se na terapii vydala, někdy složitou a trpkou, protože vnitřní věci si člověk může vyřešit jenom sám. Není to o tom, že jste tím osamělý jedinec, ale že změny opravdu přijdou z vašeho já, nepomůže domnělé okolí, rodiče, ani nejlepší přátelé. Ale i přes to je to skvělý pocit, přes počáteční rozpaky pociťuji drobné změny, nastavení hranic vůči sobě, okolí a přijmout zvládací sebepečující mechanismy. Nikdy není pozdě začít znovu, a tak jsem stále v Prahu jen na jiném pracovišti, tentokrát mě čeká velká pracovní transformace ve Škole zotavení, dále v budoucnosti létá malá vlaštovka v podobě dalšího odborného studia, a nový projekt „mediace do škol“, na který se nesmírně těším. A zároveň se musím pochválit, že mám za sebou kurz úvod do mediace sporu.

 

A na závěr moudro, které mě posouvá v přítomném okamžiku.

NETLAČ ŘEKU, TEČE SAMA!

Velmi inspirativní, nesnažme se tlačit nejen ve vztazích věci jinam, řeku taky nepřesměrujeme a nepoteče proti proudu, není jí to vlastní. Nikomu z nás. Takže znovu naváži na moji úvodní větu: „Čím dál více si uvědomuji fakt, že aby člověk mohl změnit (své) okolí, tak musí začít od sebe.“ Je na čase se oprostit od toho, co se děje okolo nás, porovnávání, hodnocení, soutěživost, spěch, stres, začít se znovu upřímně vnímat, své potřeby a emoce. Je to totiž stejně přirozené jako celoroční cyklus, že jsou bouře, déšť, ale časem vysvitne i to slunce. A nás čeká další jaro jako začátek něčeho nového a plodného.

 

„Řeka si razí cestu skrz skálu ne kvůli své síle, ale kvůli její vytrvalosti.“

 

Ralph Smart