Smích z vedlejšího pokoje
Popis pocitů jako zpověď, povídka nebo úvaha byl záměr psaní jako terapie. Hledám své hranice myšlenkových pochodů už několik let. Několikrát jsem zde už i příspěvky smazala právě proto, že byly na pomyslné hraně odhalování své duše nebo jiných ztracených duší. Princip jako omluva za vlastní bytí. Princip, kdy si uvědomíte zpětně, jak jste mohli jiným ublížit ve fázi relapsu a psychotických stavů, aniž byste si to přáli, aniž byste byli pomstychtivý. Je to silnější než vy, ale dá se tomu předcházet, stejně jako člověk, který si zlomí nohu, chodí na rehabilitace a pracuje na své chůzi v podstatě od začátku. Po atace jste znovu na začátku k pochopení vnitřních stavů, naučíte se rozchodit své projevy.
„Není to egoismus, je to sebetrýzněn. Je to dlouholetý zvyk pozorovat se, ustavičný příkaz dívat se na sebe, mučivý boj o vnitřní pravdivost, boj, který je chorobou přecitlivělých.“
Být v souladu se svým zotavením a ukotvení v tomto světě není jen tak. Například zjištění, že diagnóza není trest, je to důsledek miliony proměnných nejen v genetice ale i vašem okolí. Osobně vím, že je ještě mnoho takových, kteří takhle uvažují. Pro mě to byl objev „tisíciletí“, pro někoho samozřejmost. V současné chvíli pracuji na pozici peer konzultanta, což je dvojsečné, inspirativní, ale může to vést k retraumatizaci. Práce s mým vlastním příběhem se zdá jako vyprávění života v pohádce. Například metafora zakletých oříšků pro popelku. Něco, co si přeješ, ale bojíš se to vyslovit. Nevlastní sestra Popelky je vaše diagnóza. Falešná sestra se totiž vždy ráda vydává za tebe, takzvaně touží po tvém štěstí a přehání to na maximum. První oříšek je ten, co si přeju. Falešná sestra přání zneužije. Druhý slouží k překlenutí vlastního prokletí. Sestra podpoří ztracení ve stínu i ve zlých předtuchách, že nemám právo na štěstí. Třetí oříšek pro mě představuje to, co nečeká člověk sám v nejhlubším jádru snění. Sestra už není, jenom já a tahle sestra už nemá vliv na mé onemocnění. Stále bude sestrou, ale už nebude ovlivňovat bez mého vědomí můj život. Jako Popelka jsem na konečně na vlastních nohou.
Jsem člověk závislý na čtení literatury, posléze „posedlý“ touhou sám formulovat a pojmenovávat obklopující stigmata a vědomosti, zachycení pochodu myšlenek, pointy výstavby, jsem se vydala cestou sdílením zde. Myslím, že se v tomhle opakuji v každém svém příspěvku, ale třeba jsem si našla i nové čtenáře. Překročení hranic vlastních limitů není jen o pasovém průkazu, rozuměno tak, že jeden občanský průkaz nevystihne veškeré tvé hodnoty k nahlédnutí do duše. Stejně jako nálepka diagnózy nepředstavuje, že jste teď chodící psychóza, schizofrenik, hraničář a mnoho jiných. Za diagnózou každého z nás, nejen duševní, stojí velká vyspělá a úžasná bytost.
Občan, osobnost, spiritualita, zkušenosti, bolesti a houževnost, touhy jako fantaskní literatura a zrcadlo duše Alenky v říši divů jako kombinace předchozího. Balíček ideální příručky k přežití, pro nás postižené, možná pro všechny. Co nás asi všechny spojuje je naděje a víra.
Oběť okolností? Vnější událost jako spektrum lidské jsoucnosti
Dostalo se mi od života opět překrásné věci, příležitosti. Moudrá literatura praví, že charakter v budoucnosti určuje to, co se děje z vnějšího zásahu, ale máme svobodnou volbu rozhodnutí, jací budeme chtít být. Skvělá změna, asi někomu můžu pomoci. Půl roku pracuji na pozici, kdy prostřednictvím svého příběhu jsem v kontaktu s lidmi, co to potřebují… Co jsou na tom podobně.
Zní to jako vysněná práce, stejně mě někdy depresivně napadá, že je to práce vězně své minulosti a myšlenek. To jenom na uvolnění, protože i zotavení pracuje s věcmi, které můžou být pro jedince nepříjemné, ale je potřeba překročit svůj práh. Proto mi přišlo na začátku adekvátní to přirovnat k Popelce. Vždy a všude budou existovat pro a proti. Přínosnost věcí vždy oceníme jako ztrátu střevíčku. Nakonec to, co Popelka na plese ztratila, ji přineslo největší štěstí. Toužíme po věcech, až když je opravdu ztratíme.
Okamžiky jsoucna jsou spektrum pocitů, nikoliv hodnocení. A ten můj věčný Don Quijot se směje z vedlejšího pokoje. Může se to zdát jako boj s větrnými mlýny, ale citujme tohoto Quijota: Počátek zdraví spočívá ve znalosti vlastní nemoci. (Důmyslný rytíř Don Quichote de la Mancha, 1605)
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj čas.