Blahosklonný intelektuál

 

O maskách společnosti, autenticitě a odvaze být sám sebou

Složit puzzle nemusí být tak jednoduché

Většinou začínám články blogu nějakým ponaučením, aha momentem nebo životní událostí. Dnes je to kombinace všech tří věcí, a navíc mám emoci, hněv. Hněv, který necítím tak často. Naučila jsem se pracovat s porozuměním a odpuštěním, ale tělo někdy ukáže více napětí, než je třeba. Když jsem začala pozorovat, odkud to vyvěrá, zjistila jsem, že život je jako puzzle zdánlivě nesouvisejících událostí, které podtrhne jedna situace, věta, moment, pohled. Dostáváme moment synchronicity a pak se můžeme často dostat do pozice, že nakonec akceptujeme i neakceptovatelné. Je to jako když vám někdo dá před sebe tisíce dílků ale různého druhu puzzle, je zbytečné v tom hledat význam.

Tak jinak. Psychologie to může nazývat osobní trigger, jsou to také naše projekce do druhých lidí, přenášení míry ega. A taky nezpracované věci z minulosti. Znáte svůj “trigger”? 

Dvojí metr "osvícených"

Rozčiluje mě určitý typ přemýšlení, například se někdo cítí oprávněn říkat "my všichni jsme nějací, ale takhle to být nemůže", ale jakmile se objeví situace, ke které se má vyhranit, říká "oni jsou divní, ale já ne". Stěžuji si na systém, ale například sám z něho čerpám výhody. Ještě hůře, já sám čerpám výhody od znevýhodněné bytosti. Více pozoruji rozčarovanost směrem k ostatním, ale méně vidím jejich sebereflexe. A já stále pochybuji, jestli se pohybuji na mostě pomoci nebo moci. Asi nepřestanu být vděčná, že chodím na zpověď k terapeutce. 

Je skoro dva týdny po premiéře Labyrintu světa a ráje srdce v Lipnici nad Sázavou. Studovat poctivě Komenského je jedna věc, ale když se díváte bez brýlí toho mámení po světě, objevujete, jak moc je všechno stále aktuální. Zvyk a všetečnost. Marnost. A jak pracovat na osvětě a pomoci a přitom se nedostat do falešného pocitu altruisty.

Fenomén "blahosklonného intelektuála"

Nedávno mi rezonoval pojem blahosklonný intelektuál, který jsem si vytvořila pro lidi, které v podstatě hluboce obdivuji, ale nechápu, jak nedokáží mít soucit vůči jinému, odlišnému nebo ještě hůř, k tomu, co sami považují za vyvrhel či odpad společnosti, ale nemohli by to v životě říct nahlas.

Pojďme si to říct: jak často rádi používáme slova a ještě jinak, spíš jak často ta slova ve společnosti slyším: blázen, bezdomovec, alkoholik, cikán, nepřizpůsobiví, cizinec, hlupec... Kolik bych ještě dílů puzzle nesourodého ještě mohu skládat ?

V psychologii se tento jev nazývá intelektuální elitarismus spojený s nedostatkem emocionální empatie. Jde o paradox, kdy vysoké kognitivní schopnosti nekorelují s emoční inteligencí.

Arogance neprožitého

V Komenského díle jsme si dali záležet na sundání masek ve společnosti, nahlédnutí do jeho historie a setkání s Kristynou Poniatowskou. Pokud bych šla do rozkrývání své historie, například kolik práce mi dalo po hospitalizacích maskovat se ve společnosti a nyní ještě navíc ADHD, kterému nechávám tolik prostoru, kolik potřebuje, co bych našla? Opravdu si stále přeji vidět, jak by to vypadalo, kdybychom opravdu všichni byli takoví, jací ve skutečnosti jsme?

Rozčiluje mě arogance neprožitého - tedy pouze v mém vnímání se jedná o postoj lidí, kteří:

• Vyrůstali v pohodlí

• Žili podle předem daných scénářů

• Skrze komfort a intelekt hodnotí zkušenosti druhých

• Dojmou se u příběhu v knize (filmu, seriálu atd.), ale člověka na ulici přehlédnou

Když někdo autenticky vyjadřuje bolest - jakoukoliv hypersenzitivní formou - tito lidé ji označí za slabost, přecitlivělost, manipulaci nebo sugestivní styl, aniž by chápali skutečný prožitek. Berou mu autenticitu a snižují jeho právo na vlastní zkušenost. A navíc mám ještě výčitky, že se vůči tomu vůbec vymezuji. Nejsem pak stejná?

Tento mechanismus popisuje teorie privilegií v sociologii - lidé s privilegovaným postavením často nemají pochopení pro zkušenosti marginalizovaných skupin, protože je sami neprožili.

Kulturní elitarismus

Vadí mi, že tento přístup se promítá i do kultury, kde se upřednostňuje forma, tradice a dogma nad syrovou zkušeností. To blokuje nové projevy a autentické hlasy. Přitom právě odvaha vyjádřit svou zkušenost, byť radikálně, syrově nebo neobvykle - je to, co považuji za skutečně hodnotné. Tedy kvůli tomu, kde jsem teď, a co všechno mám za sebou. Ptala jsem se sama sebe na Lipnici, zdali jsem fakt musela prožít příběh takový jaký mám, abych tvořila tak, jak tvořím. 

Cesta k autenticitě

Možná proto si ke mně našlo po hospitalizacích umění Art Brut - surové umění lidí mimo etablované umělecké kruhy. Možná proto dělám věci, které dělám. Možná proto nedokážu nikam patřit a navázat "běžné" vztahy.

Tento obranný mechanismus se v psychologii nazývá hypervigilance - zvýšená ostražitost vzniklá z předchozích traumat. Paradoxně chrání, ale také izoluje.

Pozitivní změny a vize

Mám vlastně strašně moc pozitivních zpráv z toho, co se událo nebo se ještě uděje. Zejména nedokážu najít slova pro soubor Hořká jehla, který si pomalu buduje identitu a hledá své možnosti a zázemí. A pokud se opravdu tak stane, tak od prosince máme bezbariérový prostor. Doslova bez bariér. Jak vyjádřit radost, když člověk má vlastně obavy, na jaký maratón se to zase vydal trénovat? Na jeden jsem trénovala v Aténách a nedoběhla ho.

Quijotova šedesátka jako zlom

Lipnice nad Sázavou byla v něčem zlomová, i když to nebylo úplně dokonalé, já sama to nazývám "princip rychlého úspěchu". Vzala jsem lidi rovnou na jeviště a zažili pocit, že to lze, paradoxně bez "dramatu" kolem. I když jsem připravovala Komenského tři měsíce (před třemi roky rok), aby nově příchozí nepocítil tíhu zodpovědnosti - ale lehkosti. Kladla jsem si za cíl hlavně zpřítomnit myšlenky o naději a sebekontrole i v době nesnáze, svévole.  A kladla důraz na individuální práci. Každý máme v Hořké jehle tak silné stránky, které vedle sebe působí jako souhra. 

Na té Lipnici nám pomohly i ty společné zážitky a rozmluvy potvrzující naši zkušenost a tím pádem i blízkost - ale pozor, někdy stejná zkušenost může i jedince oddálit. Zase se bojím?

Budování budoucnosti

Opět si říkám a někdy se překvapím na nějaké cestě, jako teď do Ostrova nad Oslavou, jaké mám štěstí a jak mi chybí jen tak chodit na dlouhé vycházky na neznámá místa. Odkud se bere furt ta touha tvořit, vyjadřovat se, zaznamenávat? Možná proto, že jsem lidmi fascinovaná a zrcadlím se v nich, protože si stále někdy nerozumím. A možná je to volnočasová aktivita, který mi dává přesně ty hodnoty, o které jsem tak přišla před lety. Umění pro mne vždy bylo na piedestalu, dneska se divím, že umění absolutně popírá to, co vnímám ve studiu psychologie. V mé hlavě se to sice navzájem doplňuje. Ale umění jakoby podporovalo různé pohledy, nikoliv spojování. Ale je to jen má část úvahy.

Zvláštní, že jsem se stala lektorkou umělé inteligence, kdysi mne vzali i do projektu Hewllet Packard, já té technologii totiž ale vůbec nerozumím, ale umím to nějak předat. Tudíž se rodí nové věci. Mé vize ohledně propojování AI do dalších oborů od pedagogů do jiných služeb se začínají naplňovat. Právě jsem dokončila několik dalších kurzů k akreditaci. Snažím se najít styčné body pro každou věc, co dělám a síťuji si i ve vlastní mysli, ne jen lidi mezi sebou. To, co dělám v práci, dělám ve svém životě. Dnes jsem končila lektorování s tím, že mi nejde o testování znalostí, ale spíš "nakazit" lidi odvahou přemýšlet kreativně a zvídavě vůči AI, možná i vůči životu?

V září mám poprvé vystoupit v podcastu - obavy jsou velké, ale ve srovnání s minulostí to připomíná spíš mravenění v břichu před zkouškou, na kterou víte, že jste se učili. Učila jsem se životem a tím, co dělám. Janadoxem by mohlo být, že mám i ten titul z "vejšky", ale také vysokou školu života.

Ale sakra, co já vám přece budu furt říkat. Když tolik píšu, tolik se snažím a stále stejně pochybuji. Můj příběh může být pro někoho snad důležitý, ale čím víc nacházím své životní role, si říkám, jak tvrdý boj to je a je důležité první si připravit krunýř, když chcete s něčím tak silným jako stigma, systém a blahosklonný intelektualismus bojovat. Asi proto jsem se narodila jako rak.

Laboratoř marginality

Po Lipnici jsem prohlásila, že Hořká jehla končí svůj chaos po třech letech a mohla by vzniknout laboratoř. V mé představě je to konzistentní hledání toho, co se stane, když se jednotlivé marginalizované témata a osobnosti postaví vedle sebe a stane se z nich majoritní hlas. Co nás spojuje a jak nepřekročit pokoru, že jsme se měli možnost odrazit svépomocí ze dna?

Někdy si připadám jako levičácká aktivistka, jenže uvnitř mě má minulost stále bolí. Ano, už jsou daleko všechny ty kazajky, samotky, život na ulici, dětství, bití od partnerů, pokusy o sebevraždu - moje i cizí. Už je to daleko, jako voděnka. Mám trošku srdce, které se stalo kamenem, který si chrání uvnitř žílu, kde se rodí krystaly. A ty někdy vzniknou až za tisíce let. Ať nepropadám marnosti, někdy se to prý se to může nazývat i zraněný léčitel.

Koncept "wounded healer" pochází z jungovské psychologie - terapeut nebo pomáhající, který své vlastní zranění transformoval v nástroj pomoci druhým.

Ochrana sebe sama

Na roli zraněného léčitele jsem v loňském roce rezignovala. V rámci své posedlosti pozorováním sebe - aby mě už nikdy nic nezavedlo do psychických potíží - odcházím včas ze všeho, co je toxické, divné nebo má moje triggery.

Nejsme vlastně jen všichni špatní lháři? To, co vyčítám jiným je pravděpodobně i moje téma. A to co je mi vyčítáno, může být tvé téma?

Tož milý čtenáři, jak to s tebou uvnitř vlastně je? 

A děkuji, že jsi dočetl až sem. Umělá inteligence mi tvrdila, že je to moc složité a potřebuje to zkrátit a jinou strukturu. Vykašlala jsem se na to a dávám ti to v syrové formě.