Závěrečný díl cesty do Santiaga neexistuje
„I z kamení, které ti někdo nahrnul do cesty, můžeš postavit katedrálu.”
Viktor Emil Frankl Poslední roky jsou protkány odcházením. Jakoby smrt stála stále blíž, dotýkala se mých vztahů, těla i mysli. Připomíná mi, jak je každý krok, nádech i výdech drahocenný. Při vzpomínce na pouť do Santiaga se mi vybavují pomníčky podél cesty – jména těch, kteří už dál nejdou. Překročili horizont své duše. Smrt nás může děsit, ale připomíná nám zdali má nás život smysl.
Na začátku května zemřela moje spolužačka z dramaterapie. Byla mladá. Její odchod mě znovu konfrontoval s otázkou: Jak bych prožila svých posledních deset let života? Během studia jsme si zrcadlily obavy, ale i touhy spojené s “divadelním” světem. A i když jsme nebyly v každodenním kontaktu, nestaly jsme se přítelkyněmi, vztah s ní byl silný a plný emocí. Někdy pak mluvíme s mrtvými víc než s živými. Je mi líto, že jsem jí častěji neříkala, jak je statečná. Slova, která nezazněla, se mi v mlze nad ránem v mých myšlenkách vracejí jako ozvěna.
Moje pouť do Santiaga nic neuzavřela. Tento – pomyslně třetí – závěrečný díl nepřináší odpovědi, ale otevírá mé pochybnosti. Vědomě se k nim vracím. Mám někdy pochybnosti o hodnotách, etice, o vnitřních rozporech. Můj život není uzavřen, je živý. A to je dar.
„Nejtěžší chyba, kterou můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.”
Elbert Hubbard
Na terapii jsem nedávno mluvila o pocitu, že žiju dva paralelní životy. Jeden je funkční – mění destruktivní vzorce, chrání hranice, jedná v souladu s hodnotami. Druhý život se ale někdy pohybuje ve stínu – pochybuje, stahuje se k minulosti. Nejsem disociativní, ale jako bych nesla v sobě mnoho příběhů zároveň. A právě v tom hledám další směr a je těžké se vydat po jedné linii. Mnohovrstevnatost a také připomínka toho, že jsme bytosti komplexní.
Nedávno mi volal Janek Sedlář. Točí dokument o lidech, kteří se rozhodli žít jinak – mimo psychiatrické instituce, mimo představy společnosti o duševním onemocnění. Čeká mě poslední natáčení a Janek mě připravil i na možné negativní reakce. Kritiku. Ztrátu soukromí.
Mám obavy. Ale zároveň vím, že už čtyři roky sdílím svůj příběh Zotavení. Jsem nově peer konzultantka v programu V pohodě při Národním ústavu duševního zdraví. Moje vlastní zkušenost s duševním onemocněním mě vedla k jinému uvažování o terapii, a terapii skrze divadlo. V divadle nás chrání role. V dokumentu budu sama za sebe. Jen já. A to mé jedno já je stále velmi zranitelné. A je v pořádku mít strach. I dělat chyby. Pokud by jen jednomu člověku pomohlo podívat se nestereotypním pohledem na zkušenost s duševním onemocněním, mělo to smysl, má to smysl?
Pouť nic neuzavřela – spíše otevřela. Některým výzvám jsem dokázala čelit, jiným ne. Jsem k sobě velmi sebekritická a někdy chci jen tak zapomenout. V září jsem odešla na úřad práce, a zůstala nezaměstnaná až do února. Ale ten čas měl i svou hodnotu – uspořádala jsem výstavu Umělci čisté duše, převzala organizaci literárních večerů Pítka, vystupovala na akcích, UMAJA měla workshop v Doubravčicích, akreditovala jsem tři kurzy, upravila web i blog, propojila se na LinkedInu, kde jsem vytvořila nespočet článků u principech Umění autentického já. Měla jsem čas na básně. Měla jsem čas tvořit s kapelou ZORA - písně. Ale taky jsem ztratila režim, který je pro mne v mém životě zásadní a odráží pak moji psychickou kondici. V březnu a dubnu mi nebylo dobře. Zamotala jsem se zpátky do svého stínového protějšku. Do své temné Jany.
Tehdy jsem se ponořila i do textů Viktora Frankla. Jeho myšlenky mě natolik oslovily, že jsem začala přemýšlet o divadelním představení inspirovaném jeho filosofií – zatím odloženo v mém ADHD boxíku. Frankl kladl důraz na hodnoty jako důstojnost a že utrpení z nás nutně nedělá zlé bytosti, že máme možnost ovlivnit své bytí i když jsme v nedůstojných podmínkách. To, co dnes nazýváme mindfulness, má u něj hlubší existenciální přesah skrze jeho vlastní životní příběh.
Silně se mě dotkla jeho věta: „Trpíme tím, co nemůžeme učinit důstojným.” Frankl přežil koncentrační tábor. Už před válkou se věnoval prevenci sebevražd u dětí. Varoval před přetížením, srovnáváním, nízkým sebehodnocením. A já si uvědomuji, kolik nedůstojných okamžiků jsem si nesla. Kolik z nich mě stále formuje a vytváří občas deformovaný obraz něco jako pokřivené zrcadlo. Moje stínová stránka už pár let bojuje o přežití bez medikace. Je to občas vyčerpávající.
Konference, sborník, divadlo
S ateliérem KreAt připravujeme další ročník konference ART BRUT BRNO 2025. Do sborníku jsem přispěla třemi texty. Při psaní reflexe představení Z Faktor Dionýsos jsem si připomněla dny, kdy jsem studovala divadelní vědu na Masarykově univerzitě. Osm stran analýzy – a radosti, když je článek dokončen. V červnu bych chtěla zvládnout i obnovenou premiéru Labyrint světa a ráj srdce – s novým obsazením, vycházející z podobných principů jako Dionýsos. Ale do června daleko.
A možná vystoupíme se souborem Hořká jehla na festivalu Quijotova šedesátka v Lipnici nad Sázavou v srpnu. Loni jsem tou dobou "ťapkala” na cestě do Santiaga, letos to bude první ročník bez Zdeňka Mazáče.
Ranní stránky, zrady, ticho
V únoru jsem se vrátila k Ranním stránkám – automatickému psaní, které uvolňuje mysl. Je to má terapie psaním, není to strach z prázdného papíru. Volný proud myšlenek, sny, úkoly, pochybnosti, „měl bych“ – všechno na papíře. A také to pomáhá k odkládání nápadů, poslední scénář jsem pro Víčko předělala třikrát. K dnešnímu dni má videoklip přes 60 000 zhlédnutí. Cítím obrovský respekt, ale také proběhlo pár neshod, které nechci veřejně probírat. Jen jsem si uvědomila, že jsem někde zazdila pocity zrady a neupřímnosti z minulosti. Rány z období, kdy jsem tvořila pro zájezdové divadlo. Uvědomuji si, jak silně reaguji na pocit zrady. Objevila se třetí Jana, na kterou jsem zapomněla. Jana v archetypu Héry, zrazeného já metající blesky, obrazně řečeno.
Zotavení a Kintsugi
Závěrem si uvědomuji, že vše, o čem píšu zde na blogu není pouze terapie psaním, ale je to můj vlastní systém podpory v náročných obdobích, ale zároveň hluboce odráží mou vlastní cestu i mou tvorbu. Sdílení, narativní terapie v praxi.
V divadle Hořká jehla, ve vizuálním vyprávění videoklipů, v básních i každodenním ranním psaní se znovu a znovu vracím ke stejnému principu: to, co je na první pohled rozbité, nemusí být slabostí. Zranitelnost je přednost. V procesu pojmenování, přijetí a tvořivého zpracování může dojít k hlubšímu pochopení a integraci.
V tomto smyslu chápu kintsugi nejen jako metaforu, ale jako odborně využitelný rámec pro práci s krizí, zranitelností a ztotožnění se s filozofií Zotavení. Vytváření protikrizového plánu tak není jen systematickým krokem směrem k prevenci, ale stává se zároveň osobním a tvůrčím aktem – prostorem, kde jedinec může mapovat své zdroje, rozpoznávat vnitřní kontinuitu a tvořit bezpečný most mezi minulostí, přítomností a budoucností. Díky poslednímu videoklipu jsem mohla otevřít a uzavřít minulost, magický realismus v každodenní rutině, a projekce konfliktů na současné vztahy kvůli problémovým vztahům v minulosti. Byla to neskutečná emoční jízda, jsem ráda, že se nakonec vše vyříkalo a vykomunikovalo.
"Zlato v kintsugi" je symbolem hluboce osobního procesu, který respektuje autenticitu každého jednotlivce. A právě tato autenticita – stejně jako v umění – se může stát hlavním pilířem skutečně udržitelného zotavení. Je to snaha o zachování důstojnosti i v období utrpení. Jsou ty zmíněné kameny, ze kterých si můžeme postavit katedrálu.
V aplikaci Sway jsem vytvořila dokument Zotavení a kintsugi, inspirovaný přáteli a kolegy. Je volně přístupný. Nabízím ho i vám.
Závěrečný díl neexistuje. Zůstávám na cestě. Někdy jdu mimo trasu, jindy v rytmu sounáležitosti a kreativity, jindy zůstávám doma a odpočívám, čtu a píšu. Někdy jen mluvím a mluvím. Ale jsem stále v pohybu. Stále se můžu nadechnout a přeji i vám abyste měli čas na čas pro sebe, na reflexi, umění komunikace a hledání nových úhlů pohledu na konflikty nejen vnitřní ale i při vnější komunikaci s našimi blízkými.
Je květen, je mi zima a to je skvělé, protože cítím.
Je 8. květen. Den vítězství.
A není to jen datum z kalendáře.
Ivana Alferiová 1976 - 2025
Líbí se ti moje tvorba? Můžeš mne podpořit malým příspěvkem třeba v ceně hodnoty kávy. A já budu mít prostor pro další psaní článků o duševním zdraví. ☕ buymeacoffee.com/janadoxy
OdpovědětVymazat