Janadoxy

Dneska jsem na lektorování v Praze, vedle Filozofické fakulty, řešila téma clickbaitu a investigativní novinařiny. Taky silné téma v diskusích bylo, že svět se mění a jak moc je potřeba držet strukturu, kde zůstat v hranicích ať už etiky nebo změn v určitých mantinelech, a kde se nechat překvapit. Dnešní lektorování mě vrátilo do těla, zpátky k sobě.  I když se to zdá být surreálné, ale  má to také návaznost na Pítko II. v druhé sezóně v ateliéru KreAt. I tam jsem zažila, že poezie je vlastně náš vnitřní dialog, když posloucháme básnířku/básníka a hledáme ztotožnění nebo interpretujeme a pak se uvnitř mysli sami sobě prozradíme, kdo vlastně jsme. I proto vlastní autorské čtení beru jako takové vykročení z komfortní zóny, někdy tomu říkám, že jsem v mysli obnažená před lidmi a to je těžké. Každopádně dnes ráno jsem do školy procházela turniketem, a tak se mi vybavil skoro dva roky starý incident, tragédie. Nemám asi teď jiná slova, která by vystihla ten den, který si vybavuji ...

  Titulek tohoto blogového příspěvku jsem vybírala dlouho. Dokončujeme pilotní program pro Národní ústav duševního zdraví a já si uvědomuji, kolik mi tato zkušenost dala a jak ovlivňuje mé další přemýšlení. Při rešerších mne zaujal pro mne nový pojem “ backdraft”. Původně používaný u hasičů pro označení zpětného výbuchu ohně, dnes je přenášený i do psychologie. V původním smyslu jde o situaci, kdy se při požáru nahromadí kouř a žhavé plyny, a když se náhle otevřou dveře nebo okno, dostane se dovnitř kyslík a nastane prudký výbuch. V psychologii v přeneseném významu se tím vysvětluje něco podobného: když se člověk konečně „otevře", například začne více odpočívat, chodit na terapii, situaci řešit, nebo se náhle začne věnovat péči o sebe, mohou se prudce uvolnit i dlouho potlačované emoce. Ty se nahromadily podobně jako kouř za zavřenými dveřmi. A když se člověk uvolní, otevře se i prostor pro to, co bylo dosud potlačené: smutek, vztek, strach, bolest, trauma, cokoliv, co jste odklád...

  O maskách společnosti, autenticitě a odvaze být sám sebou Složit puzzle nemusí být tak jednoduché Většinou začínám články blogu nějakým ponaučením, aha momentem nebo životní událostí. Dnes je to kombinace všech tří věcí, a navíc mám emoci, hněv. Hněv, který necítím tak často. Naučila jsem se pracovat s porozuměním a odpuštěním, ale tělo někdy ukáže více napětí, než je třeba. Když jsem začala pozorovat, odkud to vyvěrá, zjistila jsem, že život je jako puzzle zdánlivě nesouvisejících událostí, které podtrhne jedna situace, věta, moment, pohled. Dostáváme moment synchronicity a pak se můžeme často dostat do pozice, že nakonec akceptujeme i neakceptovatelné. Je to jako když vám někdo dá před sebe tisíce dílků ale různého druhu puzzle, je zbytečné v tom hledat význam. Tak jinak. Psychologie to může nazývat osobní trigger, jsou to také naše projekce do druhých lidí, přenášení míry ega. A taky nezpracované věci z minulosti. Znáte svůj “trigger”?  Dvojí metr "osvícených" Rozčiluj...

  Navrať se domů, do srdce svého . J. A. Komenský Coming out jako vnitřní přiznání: už se nestydím za to, co jsem nemohla ovlivnit Všechny metafory v psychologii vedou skrze vnější objekty k nám dovnitř. Myšlenky jsou jako obloha. Pocity jako počasí. Historie lidstva, kterou se učíme na základních školách, je většinou o pár výjimečných. O těch, co vedli, rozhodovali, dobývali. Ale za těmi příběhy zůstaly tisíce bezejmenných. Obyčejných lidí, kteří padli, protože se narodili ve špatnou dobu, na špatném místě nebo bez správného jména. Není to tak dodnes? V nenásilné komunikaci od Marshalla Rosenberga se píše i o tom, jak se jazyk cíleně dělil: jazyk králů, jazyk spodiny. Aby bylo jasno, kdo mluví a kdo mlčí. Kdo rozkazuje a kdo poslouchá. A pokud tohle vnímání zůstane zakořeněné, pak se není čemu divit, že jednou přijde výbuch. Revoluce. Bouře. A jak to bývá – extrém plodí extrém. Radikální návrat k sobě Možná i proto je dnes návrat k sobě tak radikální. Někteří nastavování hranic d...