Janadoxy

  Je Štědrý den. Dostala jsem požehnání času pro sebe. Čas přemýšlet, rekapitulovat, ztišit se po bouři/mlze posledních dní. Byla jsem jen krůček od toho sbalit se a utéct do zahraničí jako před šesti lety. Najednou toho bylo moc, zranění otevírala další zranění, triggery se stupňovaly a moje mysl se přestala bránit. Chtěla utéct. Jak jsem vděčná, že jsem neutekla. A že jsem se nedostala do psychózy. Řekla jsem si o podporu, terapeutce i kolektivu. Byla jsem vyslyšena. A to mě začalo ukotvovat. Dnes při sledování filmu o Františku z Assisi mě napadlo: nemohl být jurodivým? Či dnešní diagnostikou "vysokofunkčním autistou"? A pak jsem si všimla, že diagnostikuji. Jednou se mě klient zeptal, jak bych popsala psychózu. Řekla jsem: "Je to, jako by se spojovaly nespojitelné věci." A tak vznikla tahle štědrovečerní úvaha. Paradox symbolů Od dětství čteme knihy plné symbolů. Díváme se na pohádky, kde draci představují strach či odvahu, cesty znamenají zrání. V křesťanství i...

Dneska jsem na lektorování v Praze, vedle Filozofické fakulty, řešila téma clickbaitu a investigativní novinařiny. Taky silné téma v diskusích bylo, že svět se mění a jak moc je potřeba držet strukturu, kde zůstat v hranicích ať už etiky nebo změn v určitých mantinelech, a kde se nechat překvapit. Dnešní lektorování mě vrátilo do těla, zpátky k sobě.  I když se to zdá být surreálné, ale  má to také návaznost na Pítko II. v druhé sezóně v ateliéru KreAt. I tam jsem zažila, že poezie je vlastně náš vnitřní dialog, když posloucháme básnířku/básníka a hledáme ztotožnění nebo interpretujeme a pak se uvnitř mysli sami sobě prozradíme, kdo vlastně jsme. I proto vlastní autorské čtení beru jako takové vykročení z komfortní zóny, někdy tomu říkám, že jsem v mysli obnažená před lidmi a to je těžké. Každopádně dnes ráno jsem do školy procházela turniketem, a tak se mi vybavil skoro dva roky starý incident, tragédie. Nemám asi teď jiná slova, která by vystihla ten den, který si vybavuji ...

  Titulek tohoto blogového příspěvku jsem vybírala dlouho. Dokončujeme pilotní program pro Národní ústav duševního zdraví a já si uvědomuji, kolik mi tato zkušenost dala a jak ovlivňuje mé další přemýšlení. Při rešerších mne zaujal pro mne nový pojem “ backdraft”. Původně používaný u hasičů pro označení zpětného výbuchu ohně, dnes je přenášený i do psychologie. V původním smyslu jde o situaci, kdy se při požáru nahromadí kouř a žhavé plyny, a když se náhle otevřou dveře nebo okno, dostane se dovnitř kyslík a nastane prudký výbuch. V psychologii v přeneseném významu se tím vysvětluje něco podobného: když se člověk konečně „otevře", například začne více odpočívat, chodit na terapii, situaci řešit, nebo se náhle začne věnovat péči o sebe, mohou se prudce uvolnit i dlouho potlačované emoce. Ty se nahromadily podobně jako kouř za zavřenými dveřmi. A když se člověk uvolní, otevře se i prostor pro to, co bylo dosud potlačené: smutek, vztek, strach, bolest, trauma, cokoliv, co jste odklád...

  O maskách společnosti, autenticitě a odvaze být sám sebou Složit puzzle nemusí být tak jednoduché Většinou začínám články blogu nějakým ponaučením, aha momentem nebo životní událostí. Dnes je to kombinace všech tří věcí, a navíc mám emoci, hněv. Hněv, který necítím tak často. Naučila jsem se pracovat s porozuměním a odpuštěním, ale tělo někdy ukáže více napětí, než je třeba. Když jsem začala pozorovat, odkud to vyvěrá, zjistila jsem, že život je jako puzzle zdánlivě nesouvisejících událostí, které podtrhne jedna situace, věta, moment, pohled. Dostáváme moment synchronicity a pak se můžeme často dostat do pozice, že nakonec akceptujeme i neakceptovatelné. Je to jako když vám někdo dá před sebe tisíce dílků ale různého druhu puzzle, je zbytečné v tom hledat význam. Tak jinak. Psychologie to může nazývat osobní trigger, jsou to také naše projekce do druhých lidí, přenášení míry ega. A taky nezpracované věci z minulosti. Znáte svůj “trigger”?  Dvojí metr "osvícených" Rozčiluj...