Když nevíš kam jít, tak se vlastně nemáš, kde ztratit.

 

Moudro, které opět prostoupilo mou duší a vnímání cesty Zotavení. Než jsem začala žít význam tohoto principu, musela jsem se ztratit několikrát. Poutník, který kráčí bez cíle a užívá si každý moment svého zastavení se, je spokojený kdekoliv a nenachází se v domnělém vězení cílů, očekávání a myšlenek. I ten Poutník od Komenského si nejprve chce prohlédnouti stav věcí lidských, než se k některému přidá. Vytváří si tak vlastní zkušenost. 

 

„Navrať se domů, do srdce svého.“

Re.klamy na štěstí i strach, většinou v médiích paradoxně v rovnováze. Na titulkách seznamu, nebudete moci zaplatit plyn, bude lepší se uskrovnit, hned reklama na dražší parfém a v jaké barvě letos Selena Gomez bude nosit svetr a ty budeš in, klidné srdce zhyň.

Až si politici uvědomí, že jsou závislí na občanech a občané si uvědomí to samé, tak pak se dočkáme snad i nějaké péče. Recept na dokonalý „dort“ nezvládli ani pejsek s kočičkou, nakonec z toho byla nepoživatelná, ale pěkně prodražená sranda.

Pěkná metafora i pro nás, co se stále zabýváme v rozvoji a péči o duševní zdraví. Ne všechno, co nám tvrdí ti nejlepší „odborníci“, nám opravdu pomůže. Zotavení je totiž jedinečný recept, na který si každý musí přijít sám a příručky, odborníci, lékaři atd. jsou pro začátek dobrým východiskem. Ale už se také u nás zavádí expert by experience, my jsme odborníky na naše potřeby, víme, kdy je nám dobře, co pomáhá a co naopak ne. Je dobře, že vzniká dialog. I o tom budu přednášet v září na konferenci pro odborníky v Brně věnované Reformě v péči o duševní zdraví, v říjnu na krizovém semináři pod Práh jižní Morava a v listopadu na Mendelově univerzitě.

 

V předchozím článku jsem psala o vyrovnávání se s podstatou vnitřního stvořitele, ale i ničitele. Jak jsem vděčná, že po tolika měsících terapie už se dokážu orientovat v emocích smutku, nespokojenosti, nedostatečnosti a nemám si je za zlé. Co se změnilo nejen ve vztahu směrem dovnitř, ale i ven, je větší upřímnost. A ta upřímnost mi změnila i prožívání situací. Například už nejsem tolik nervózní z toho, že bych měla být znovu hospitalizovaná nebo že by mohla přijít stresová situace, která se nazývá „spouštěč“. Těch bylo za posledních pár měsíců tolik, že mé opěrné body mi poskytly dostatečnou základnu prožít všechny události bez relapsu. Teprve až teď jsem se vzpamatovala a dopracovala celý proces, že jedna z našich klientek spáchala sebevraždu.

 

Pokud dlouho hledíme do propasti, nakonec zjistíme, že propast se dívá na nás.

Lucii věnuji scénické čtení, které proběhne pod mou taktovkou už tento týden, 15. září v Café ghetto, které se specifickou formou dotkne nitra lidské duše.

 

Můj dnešní příspěvek na blogu vychází i z tzv. „ranních stránek“, kterým se věnuji od března, a jsou zajímavou ranní pomůckou, je to něco jako emocionální meditace. 

Minulost můžeme otevřít jen tehdy, když už je zpracovaná. Nejspíš i proto, jsem v terapii zásadní témata otevřela těsně před mými narozeninami, tedy přibližně po 8 měsících terapie. Bludný kruh myšlenek, které jsem v minulosti měla vždy kolem tohoto období, mi připomněly „začarovaný les“.  Proč hlavní hrdina se ztratí v lese a chodí stále dokola? Opakuje stejné chyby, přestává ve strachu vnímat detaily kolem sebe, nesnaží se změnit nebo značit si trasu. A Bůh? Nebo náš vlastní příběh? Ten se skrývá právě v detailech. Metoda biblioterapie bude ještě na chvíli téma, kterého se budu ve svém životě držet.

Vyrovnanost je cesta, která se nestane z okamžiku, stojí velkou přípravu a člověk musí projít mnoha vnitřními bitvami. Každý z nás disponuje drobnostmi, které skrýváme za hloubkou očí, tam spatřuji kouzelný vstup do Narnie našich neuronů, kde čas žije vlastním životem. Během jedné vteřiny můžeme prožít miliony válek, emocí, vzpomínek. Mně to vrátilo i do doby, kdy jsem se zabývala textem, který byl věnovaný Cyrilovi a Metodějovi. „Moudrý člověk netasí svou zbraň, jen aby si ji nepřítel mohl prohlédnout, ale až tehdy když s ní může zasazovat rány.“ Pro filozofa je totiž takovým mečem jazyk.

A tak se to stalo, věci se daly do pohybu a najednou můj život zase dostává obrysy, které jsou nadějeplné. Doslova. Tvrdím to vždy, toho jsem si také vědomá, i když jsem v krizi. Ale to už je princip naděje. Vědomí, že změna k lepšímu je možná. Nedělám si iluze, už umím říkat i ne, některé věci jsem přehodnotila, u jakých projektů být můžu, kde mě to nebude stát více energie než je zdravé a co mi bude potěšením, ale i novým učením. Nebyly to lehké volby, moje „Narnie“ neuronů prožila neskutečné boje. A rozhodla jsem se zkombinovat část práce sociálního pracovníka a zbytky úvazku ponechat kreativní tvorbě na volné noze.

 

"Je snadné být naivním idealistou. Je snadné být cynickým realistou. Něco úplně jiného je nemít iluze a přesto udržovat vnitřní plamen."

 

Četla jsem někde poznatek, že jedna z největších psychologicky destruktivních sil, je nevyužitá kreativní síla. Pokud má někdo dar kreativity a nevyužívá ho, psychická síla jeho daru se stane jedem. A přijde mi to patrné, i já potkala na cestě tyto destruktivní síly, zkombinované s neřízeným stylem života, neporozumění sám sobě a nejvíce mě blokovaly moje nesplnitelná očekávání a neustálá zklamání. Ty zklamání jsem si tvořila zejména já, ať už sobě, rodině nebo svému okolí. Pojem self-stigma je teď věc, kterou opět zkoumám do hloubky.
A znovu se vracím tam, kde jsem neustále, aby člověk mohl něco změnit, měl by začít od sebe. Tento článek jsem zde zveřejnila před třičtvrtě rokem, ale dnes mu dávám za pravdu a to mě těší.  

 

I skličující doba je hodna úcty, nikoliv v díle lidí, ale i lidstva, jestliže je doba, ve které žijeme krutá, máme větší povinnost jí milovat.

 

PS: Poznámky z ranních stránek jsem si nepoznačila, kde jsem jaký výrok a od koho přepsala. Všechny vás zvu do café ghetto 15. září 2022 a 14. října 2022 do Tuřan, kde by měla proběhnout první ukázka z inscenace Labyrint světa, blud.iště duše a ráj srdce. 

 

                                         Neberte se tolik vážně. Tenhle kamarád vymyslel název blogu, kdysi před lety....

                                            Hlavní je se z toho... aneb když tě práce baví!

                                           I když...? I takhle může vypadat pracovní oběd.