Všichni jsme smutní tak nějak stejně

 

„Člověk musí být buď smutný, nebo veselý. Klid je teplý chléb pro jedlíky a spáče.“

Smutek sluší Elektře, Eugene O´Neill

 

Copak by v téhle replice nemohla být obsažena například bipolární porucha osobnosti? Sama hlavní hrdinka Lavínie je demonstrací, kam zajdou nezvladatelné emoce, vlastní touhy, obsese z rodinného prokletí, nezvladatelné ego a přesvědčení o vlastní pravdě. Cesty vedoucí ke klidnému středu vnímání svých možností vyžadují náročnou studii sebe sama, pokud tyto základy nedostanete v dětství nebo jste ochuzeni o bezpodmínečnou lásku, je to cesta delší, ale neznamená, že není stejně hodnotná.

 

Duševní nezávislost

Svoboda interpretace je nekonečné spektrum inspirace, dramaturg s režisérem si například můžou vybrat koncept, jak téma z daného textu zpracují. Radost mi činí, že i člověk bez příležitosti k tvorbě si může zvolit, jak bude nahlížet na svou životní situaci.

Právo pohlížet na takovou událost z více úhlů je paradoxně osvobozující, je situace ještě přínosná? Zničující? Poučná? Můžu se svobodně rozhodnout, jak budu reagovat? Klidně, destruktivně, konstruktivně? Zodpovídáme jen za své činy. Setkávám se s tím nejen u klientů až moc často, pro tunelové vidění přehlédnou jinou možnost řešení, když se zastavíme a hledáme další způsoby, najednou jich máme před sebou třeba i deset. A mít na výběr je odlesk domnělého kapitalismu duše, směnného obchodu, někdy mi přijde, že jsme v zajetí moci myšlenek, stejně jako máme eventualitu vybrat si věci ke koupi, obdobně existuje možnost, za kolik prodáme naši pracovní sílu, naši osobnost, naši duši, nebo kolik věnujeme energie jinému člověku? Už Aristoteles tvrdil, že i přátelství je směnný obchod, já vyslechnu tebe a ty vyslechneš mě, a v jiných obměnách. 

Zjednodušeně řečeno, je opravdu na nás kam směrujeme naši energii a jakým směrem se vyvíjí náš život, pokud už máme nějaké základy od čeho se odrazit, což evropská společnost už z ryzí podstaty má.

Osud není věc, která určuje náš život, je jednou z veličin, stále máme možnost tyhle věci ovlivnit, i když se někdy zdá, že jsme pod neuvěřitelným tlakem, že jsme lapeni a vezeme se na vlně, která je zničující. Ale i tady je možnost se zastavit a rozhodnout, jak budeme reagovat. Přiměřeně či nepřiměřeně? 

        "Neexistuje člověk, který by nemohl do určité míry zlepšit svou povahu a své podmínky, často i své zdraví. Jsou v něm vždy skryty tvořivé a povznášející síly, které čekají, že budou probuzeny a použity pro jeho pokrok a službu." Paul Brunton

Navazuji trochu na článek, který jsem zde uveřejnila, kdy postavit se osudu jako to provedl Oidipus, opravdu můžeme, ale měli bychom změnit naše uvažování. Stejně jako moje nedávná úvaha, že člověk musí začít vždy primárně od sebe. Můžete si i pomyslet, že neustálé srovnávání s antickými hrdiny může být zbytečné, ale já budu oponovat. Skrze biblioterapii jsem došla k závěru, že každý velký příběh je nám podobný v zákonitosti volby, situace a možností a každý z nás může být součástí příběhu, kde sám je hlavním hrdinou. Když přednáším svůj příběh v Centru Zotavení ráda říkám, že každý se může stát spisovatelem vlastního příběhu.

Nedávno mne zaujala jedna úvaha, pokud můžeme nazývat sami sebe jako odraz stvořitele a zpracovat kreativitu, tak v kontrastu proti nám stojí i náš vlastní ničitel. Jing a jang. Nejedna kniha, se kterou teď v poslední době pracuji, poukazuje na odstranění takových osobních ničitelů, vnitřních kritiků, osobní nejistoty a neporozumění vlastním potřebám.

Pokud jsem v předchozím článku mluvila o tom, jak se nemocný člověk může uzdravit v nemocné společnosti, tak knížka Paula Bruntona Duchovní krize člověka mi poskytla nejednu odpověď, co se v současné chvíli na planetě Zemi odehrává za další drama. A malou zajímavostí je, že knížka byla vydaná v roce v českém překladu v roce 2003, tudíž nesouvisí se současným děním, přesto je aktuální.

„Naše definice války je příliš omezená, příliš výlučně fyzická. Neboť viditelná válka je jen důsledek, výraz toho, co již existuje na mentální úrovni; pravou příčinou je neviditelná válka myšlenek a citů. Když jedna skupina lidí je naplněna nenávistí nebo hoří zlobou vůči jiné skupině a chrlí vůči ní hysterická obvinění a odsuzování, vytváří mentální podmínky, které – jsou-li tyto negativní nálady dlouho udržovány, dlouho intenzivně pěstovány a opětovány – se mohou jednoho dne zpětně projevit otevřeným sporem nebo dokonce fyzickou válkou.“

Pokud máme sami v sobě vnitřní války je naprosto logické, že se to děje doslova v celosvětovém měřítku, nemůže za to jeden jediný člověk. Kdo z nás dosahuje úrovně, že umí rozlišit pravdu a lež? Když to například neuměli ani hrdinové O´Neillova dramatu, mít svoji pravdu, a pokud dojde k prozření, že by mohli být více milující a odpouštějící, sžírá duši vlastní svědomí. Typický antický námět a konflikt. Posvátnost tragédie a utrpení.

Paul Brunton je inspirativním průvodce vnitřních jevů a myšlenek, jsem ráda, že jsem měla možnost studovat na Filozofické fakultě, nejsem úplně potulný filozof, ale i tak to člověka přivede k pochybnostem a otázkám z oblasti vnitřního i vnějšího spektra.

„V osobní úzkosti je snadné ztratit naději. Tři příklady nám to ujasní: Za prvé zřídkakdy se zastavíme, abychom přirovnali své utrpení k neštěstí jiných lidí. Za druhé, jsme-li nakloněni reptat na tvrdý osud, pak zřídka srovnáváme své těžkosti se svými výhodami, nebo své tělesné potíže se svým duchovním bohatstvím. A za třetí, když se naše osobní podmínky vyvíjejí pro nás příznivě, býváme s věcmi tak, jak jsou, spokojeni, ale když tomu tak není, stav světa nás přestane uspokojovat.“

Navíc víte jaký je rozdíl mezi nadějí a optimismem? Naděje to je víra, že věci mají smysl, i když se nebudou vyvíjet, jak toužíte, zjednodušeně řečeno. Optimismus je víra, že všechno dobře dopadne.

Není to krásné? Ani já si neuvědomuji, kdy jsem naposledy potkala člověka, který tak plně věří ctnostem a vděčnostem. Pokud se mě dneska někdo zeptá, jak se máš? Odpovídám: „Na tu celosvětovou hrůzu, bojuji, tvořím, jsem spokojená.“

„Není zvláštní, že tatáž těžkost, která jednoho zeslabuje, druhému dodává sílu; totéž zklamání, které činí jednoho sobečtějším, zvětšuje soucítění druhého; stejná potíž, jež otupí mysl jednoho člověka, probouzí inteligenci druhého; totéž okolí, které ponižuje osobu jednu, podněcuje druhou, aby je přemohla a tím se vyvíjela?“

Tímhle odstavcem od mého nového hrdiny Paula Bruntona bych chtěla navázat a podělit se o zkušenost, kterou jsem zažila na setkání peerů v Brně z celé republiky. Tohle je to, co z nás tvoří stále vyvíjecí se organismus, a i tohle je podstata peerství, kterou ze své pozice vnímám, neuvěřitelná houževnatost jedince, který se postaví za svojí zkušenost. Jak je to možné, že stejná zkušenost ať se závislostmi, duševním onemocněním, týráním, fyzickým postižením, sexuálním zneužíváním, v nás vyvolává tak rozdílné reakce?

Moje největší bolest byla, když jsem si vytvořila vlastní iluze o skutečnosti, uzavřela jsem se do reality, která neexistuje, jak v dětství, tak i v dospělém životě. Výzvy je potřeba překonávat, životní zklamání brát jako lekci. Nedávno jsem si poznamenala při procházce do deníčku: „Psychóza je jako křičící intuice, duše nedokáže popřít, že je nebo bylo něco špatně a rozumový člověk je zahlcený extrémním prožíváním.“

Takovou perličkou na závěr je pak můj nedávný výlet do lomu u Tišnova, kde jsme s kamarádem objevovali „šutry“, hledání nerostů a inspirace, já šla na vyhlídce v lomu pokračovat v knize, na které pracuji už půl roku. Meditace s výhledem na Tišnov mě dovedla k myšlence, kterou jsem si při psaní tohoto článku potvrdila.

Představme si vývoj dokonalosti? Ve skále pokud tisíce let neexistuje volný prostor, dutina,  nemůže vzniknout dokonalost krystalů, tak mě napadlo, že stvořitel s námi má obdobně s lidstvem obrovskou trpělivost, jsme zatím někde v dutině, ale nic nedosahuje dokonalosti. Jenom tam, kde je život a prostor, jako v „žíle“ skály, může vzniknout jedinečnost. Ani smutný ani veselý, přemýšlejme, jak můžeme přispět k lepší společnosti? A proč jsme teda vlastně smutní všichni stejně? Když to může být i naopak. Začněme od sebe.

O všech případech posvátných zranění platí, že nás potenciálně vedou k osobnímu vývoji orientovanému na hlubší sebepoznání i poznání vyššího smyslu života. Často bývá v této souvislosti zmiňován příklad vzniku perly, kdy se ústřice nepříjemnému tlaku cizorodého tělíska, zrnka písku, ve svých útrobách brání tím, že ho obaluje perletí tak dlouho, až vytvoří hodnotný základ nejdražšího šperku.

 Přeji Vám krásné léto!