Život jako horská dráha aneb nic netrvá věčně

Kdo chce moudrým býti, ten buď bláznem, aby učiněn byl moudrým. Poněvadž Bůh moudré světa lapá v moudrosti jejich; a naduté uměním dává v převrácenost smyslu.

Jan Amos Komenský

Na úvod tohoto příspěvku si pomáhám citátem od „učitele národů“. Chystám inscenaci v Centru Zotavení Práh jižní Morava ve spolupráci s klienty na naší pravidelné dramaterapii, která se opírá o moudrost obsaženou v knize Labyrint světa a ráj srdce. Už jenom příprava a sběr materiálu mne obohatily o zkušenost praktickou, tak o zážitek s přesahem do teatroterapie, ne náhodou můj předchozí příspěvek Netlačřeku, teče sama skutečně potvrdil, že na některé věci je potřeba si posečkat.

Po delší době tak cítím, že není nutné dodržet deadline na úkor kvality. Kvantitativní výsledky jsou jenom matoucí statistika, dílo provedené kvalitně, vycházející z prapůvodní podstaty předlohy a její návaznosti na současnost v kontextu „duševního zdraví“ v labyrintu současného světa nás oslovil tak hluboko, že jsme si odsouhlasili, že současný proces je důležitější než prezentace před publikem.

Probíhající období v současném světě je zatěžkávací zkouškou, jak pro společnost v jejím celku, tak pro jedince hledající cesty k uzdravení sebe sama. Jak se uzdravit, když samotná společnost je nemocná? Podobné otázky si pokládá nejeden celostní lékař, ale i my. Otázek je mnoho, jednou z hlavních, která bude osou a linií našeho příběhu Labyrint světa, bludiště duše a ráj srdce zní…

Utrpení jako dar?

Nauč mě, abych pochopil, jak ponížení, bolest a utrpení mě přivádějí blíže k
tvému Nejsvětějšímu Srdci.
Dovol mi, abych přijal takové zkoušky s láskou a šlechetností ducha, a abych Ti je
mohl nabídnout jako vzácné dary k záchraně duší.

Bludiště neboli bludy, ve kterých se můžeme ztratit jako v labyrintu světa, jsou testováním houževnatosti naší duše, která nepřestává věřit v naději. Kam nás společné hledání cest ze zacyklených bludných kruhů může vyvést? S pokorou a respektem před dílem tohoto myslitele budeme zkoušet hledat odpovědi na tyto nelehké existencionální otázky.

Co se týká mě, jak bych zrekapitulovala posledního čtvrt roku?

Vlaštovka v podobě dalšího studia se vyvedla, pokud se otevře ročník na Akademii Alternativa, budu studentem diplomované dramaterapie a za tři roky bych mohla spouštět svůj vysněný projekt. Divadlem na cestě k Zotavení, dramaterapií překročit náš vlastní práh a stíny naší duše.

Mám za sebou první turnaj ve volejbale, čeká mne další. V práci se daří, skrze slabé stránky jsem odhalila ty nejsilnější, postavit se za svou zkušenost s diagnózou veřejně, přistoupit ke své zkušenosti odborně v podobě dalšího studia. V současné chvíli jsem rekvalifikovaný pracovník v sociálních službách, i na tohle jsem hrdá, že jsem to zvládla při všech svých povinnostech a zájmech.

Začátek jara byl neskutečná jízda. Jedna velká cesta za druhou, navštívila jsem turisticky Jeseníky, zde pokořila s kamarádkou Ještěd, zavítala do Národního parku Podyjí, měla jsem možnost navštívit poutní místo Chotěborky, kde jsem konečně začala tvořit scénář k výše avizované inscenaci. A volám: Sláva! Vivat spirit!

Mé blokace z divadelní tvorby jsou pryč i pod taktovkou terapeutky, mých ranních stránek a tréninku podle knížek Umělcova cesta Julie Cameron a Psaním ke svobodě Marka Matouse. Komu se to stalo, jistě ocení tyto průvodce, kteří si kladou za cíl odstranit vnitřního kritika a blokátora většinou v jedné osobě.

V lednu jsem se objednala k zubaři, jeden z velkých vnitřních démonů, mám za sebou první extrakce a nakročeno k celé rekonstrukci chrupu. Musím sama sebe pochválit za odvahu, kterou jsem poskládala z posledních zbytků energie. Strach ze selhání je jako jed. Člověk se musí zaměřit jen na ty věci, které ovlivnit může. A že se nezavděčíte všem? To je fakt, naše podvědomé nastavení „hodného“ dítěte, vyžadujíc chválu nás může udusit, raději upozaďujeme naše vlastní touhy na úkor druhého, je to vlastně slabošství. Podívat se nepokrytě na sebe a svá jednání do zrcadla stojí hodně sil a upřímnosti. A to také ještě nemám úplně za sebou, ale opět jsou zde výsledky, které poukazují, že ano, dva malé kroky zpět vedou k jednomu velkému kupředu.

Abych nebyla jenom pozitivní, jak s oblibou říká jeden z našich klientů, měla jsem i své propady, do hlubin temnot vlastních stínů, ale zažité vzorce z minulosti jsem používala minimálně. Destruktivita už nedostávala nekonečný prostor, který by byl schopný ničit vše. Změnit vlastní vzorce je pro mě je jednou z nejtěžších kapitol mého života.
A když jsem hodnotila nedávno jak je to možné? Odpověď se nabídla sama. Jelikož rok si stavím své zdi, stavím své podpůrné nožičky, je to rok, co jsem zažádala lidi v Líšni navštěvovat Sokol, bude to rok, co jsem se odvážila napsat na do Centra Platan a je to 8 měsíců co se věnuji terapii. A jsem rok a 8 měsíců v nejlepší práci na světě, se skvělými příležitostmi a kolegy. Ruku na srdce? Nebýt všech těchto podporujících prostředků a lidí kolem, události posledního roku bych neustála tak silně jako dnes. Stojím pevně, i když se mi daří občas klopýtnout.

Oslavuji současnost, dnes, si můžu zvolit co, jak a kde budu dělat ve své profesní rovině, umělecké rovině a ve svém osobním čase. Poslední půl rok se mi zdál jako jízda na horské dráze, pocit ustát vrcholy i pády s poučením, že je dobré být připoután a nepřekvapen, je k nezaplacení. Nic netrvá věčně a změna je nejpřirozenější součást naše já.

A nebyla bych to já, kdybych si nevypůjčila na závěr někoho moudřejšího, než jsem já.Autor, který mě provázel od dětství.

Bože, dopřej mi vyrovnanost, abych přijal to, co nemohu změnit, houževnatost, abych změnil to, co změnit mohu, a hodně štěstí, abych to moc často nekurvil.

Prokletí Salemu, Stephen King