Na všem záleží...

Mám měsíc rozepsaný příspěvek, který odkládám každý den. Jenom samotné vysvětlování a omluvy mé prokrastinace, proč jsem nezveřejnila nic dříve a nedostála svého závazku, mi zabraly skoro dva odstavce (dva měsíce), jenže chyba lávky. Od neděle chodím o berlích a tak nějak mám dost času.

„Je totiž neděle a mám dost času.“

Podívám se na svůj blog a vidím nádherný komentář, který byl odrazovou múzou. Také inspirující setkání s neuvěřitelným psychoterapeutem panem Igorem Nosálem. Psychoterapie, ta kvalitní, začíná být důležitá součást našich životů, i já už konečně našla téma, které mě dlouhodobě ovlivňuje, a chci změnit naučený vzorec myšlení. Skoro každý má svého kostlivce ve skříni.

Co mě asi nejvíce zaujalo v poslední době?

Na konferenci v Café Práh zaměřenou na reformu v péči o duševní zdraví se otevřelo diskutabilní téma:

 

   Covid jako paradoxní přínos v otevření diskuse o významu prevence duševního onemocnění.

 

I loňskou zimu jsem se snažila hledat pozitivní přístup k tomu, co společnost celosvětově zasáhlo, například ušetřím peníze, jiný přístup komunikace a tak dále. Díky tomu je v každém mainstreamovém médiu zmíněno alespoň jednou denně téma v péči o svou duši, rozhovory s odborníky a lidmi s vlastní zkušeností. Co to znamená reálně, co vidím?

Třeba to, že vzrostl počet dětí a mládeže, která se sebepoškozuje, vzrostl domácí alkoholismus, domácí násilí, domácí „home office“, deprese, sebevraždy osamělých seniorů a můžeme jmenovat dlouhý seznam, co vše vzrostlo na úkor snížení šíření viru. Netuším, jaké misky vah teď by byly schopny zvážit závažnost těchto kombinací. Z tohoto důvodu jsem uvedla výše, že téma otevřel paradoxně Covid. Jako osoba, která zažila tvrdou izolaci na uzavřeném oddělení, jsem si říkala, že lockdown není nijak zvlášť úmorný, podporovalo to i tvrzení lidí,  jenž se věnovali více péči o sebe, trávili čas na zahradě, četli si a vlastně to pojali jako placenou dovolenou a podporu vlastního seberozvoje.

 

   ALE!

Každá mince má dvě strany, ne každý žije sám, nemá zahradu, mnohdy má rodinu v horším případě v paneláku na sídlišti, hypotéku, kterou nemůžou splácet, protože některá zaměstnání prostě zmizela na rozdíl od Covidu. Za zvládání home office, vaření a ještě učení dětí by si dnešní mámy zasloužily Uznání za vytrvalost a sílu. Ne jako pan psychiatr Cimický, který možná zneužíval ženy, i když uznávám presumpci neviny. Bohužel tahle kauza ve mě otevřela dávno skryté démony a příběhy lidí, které jsem měla možnost slyšet. Ono totiž, když Vám dívka vyrovnávající se například s paranoidní schizofrenií začne mluvit o tom, že jí někdo znásilnil a druhá osoba uvede, že ona je přece šílená, věřte mi, že se opravdu bude nahlížet dané dívce do zdravotnického spisu, presumpce neviny ale co možná oběť? Stejně jako v kauze Dominika Feriho opět vyvstávají zlehčující otázky.

Spojila jsem teď možná nespojitelné, ale přesně tyhle otázky rozdělují společnost. Ne jen očkovaný neočkovaný, ale proč po tak dlouhé době ženy mluví? Protože před 30lety návštěva psychiatra bylo obrovské stigma. Kdo by v té době věřil mladé labilní ženě pod psychofarmaky? Kdo jí bude věřit dnes? Stačí otevřít diskuse na novinkách. V ruku v ruce se proto otevírají taková témata jako sexuální útoky ve školství (seriál Ochránce je skvělý přínos k otevření k diskusi), církvi a jiných institucí, včetně DAMU a přiznání Daniely Špinarové, že se cítí být ženou v mužském těle. A to, že se o něčem nemluví, neznamená, že se to neděje. Jen upřímně doufám, že z toho nevznikne zas nějaké hnutí.

Doba je těžká, tolik témat, o kterých se můžeme svobodně vyjadřovat, sebou přináší ještě více předsudků. Názorů, postojů… To je jedno jak se tyhle věci nazvou, principem je, že se nedokážeme domluvit, neslyšíme se, křičíme?, pokud si nebudeme naslouchat, ryba utopená monologem v internetu může lehce mezi řádky ztratit empatii, jsme všichni lidské bytosti a za mě osobně je potřeba odstranit spouštěče, aby se nemusely řešit následky. Konsekvence. Ať už je to téma duševního zdraví, péče o tělo, péče o mezilidské vztahy, tam bychom měli vědět, že nám na druhém záleží.

On the others matter!

Už nejsme ve středověku!

 

PS: Původní první odstavec v polovině října

 

Zpoždění v psaní? Výčitky? Ano i ne. Ne, jelikož události posledního měsíce byly skoro neuvěřitelné a stály za to. Prožité okamžiky na plno. Relaxování v podobě výletu do Orlických hor, cesta do Prahy, ukončení kurzu pod inciativou Na rovinu pod NUDZ, Dny duševního zdraví v Brně, výlet do Holedné s Práh jižní Morava na rozhlednu, kde jsem překonala svou komfortní zónu, také neúspěšný pokus dostat se jako lektor na Katedru sociálních služeb do Jihlavy, vystoupení v Káznici pod hlavičkou Centra Platan a mnohé další. To vše mi říkalo, že žiju naplno, ale je potřeba se zastavit.