Štěstí přeje připraveným

Podle jisté lidové moudrosti by člověk neměl pokoušet věci, o kterých tuší, že by mu nemusely přinést zrovna vnitřní klid. Znalost vlastní duše je nekonečné studium vlastních vzorců, jak dobrých, tak i těch špatných. Těm nekvalitním bychom se od podstaty mohli vyhýbat, jenže změnit něco u sebe je vystoupení z vlastní komfortní zóny. A to by mohlo být moc práce, jenže by mohla přinést kýžené ovoce. Misky vah tak opět u mě trochu převážily, touha dát svému psaní řád převážila nad tím psát jen pro radost.

Všímám si toho, že lidé by rádi měnili ty druhé místo sebe. Jedním z prvních příspěvků zde byl článek, kde jsem si uvědomila, že čím je člověk starší, tím méně se stává tolerantním vůči druhým a je méně otevřen vlastní změně své subjektivní percepce. Zevšeobecňuji, ale vycházím ze svého okolí, tudíž je to zkušenost výhradně má. Patent na rozum nevlastním, ale patent na omylnost mi je mi blízká. A nemyslím si, že jenom mě, zvlášť když se podíváme na dění v současném světě. Neodpustím si poznámku, jakoby patent na omylnost byl zaměněn za patent na rozum, neboli stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Jiná internetová moudrost praví, že aby blog měl nějakou stálou návštěvnost je potřeba dát mu řád, například pravidelnost příspěvků a komunikace s vlastními čtenáři. Zapátrala jsem ve své paměti a uvědomila jsem si, že jsem k tomu měla odhodlání na začátku. Tohle odhodlání se vytratilo po cestě životem a lehkými ztrátami v temném světě zákoutí duše. A tak jsem filozofovala se svým já v šalině a rozhodla se změnit zdánlivě malou věc, podpořit v současné chvíli svoji pravidelnost příspěvků, tedy začít pracovat na souměrnosti tohoto blogu. Tyhle sítě virtuálního světa dokáží být dobrým sluhou, ale špatným pánem, podnětem se mi staly mé nedávné narozeniny, které mě zbytečně rozhodily, což přiznávám. Avšak z nevýhody by se mohla stát výhoda, záleží, jak s ní naložíme a z jakého úhlu se k ní postavíme.

Vystoupení z mé komfortní zóny by mělo být - vytvořit řád svému psaní, řád ve smyslu být zodpovědný k sobě, a zodpovědnost bude zrcadlová, být zodpovědný vůči svým čtenářům, kteří si možná sami pokládají stejné otázky, prochází podobnými stavy, nebo mají podobný styl myšlení. Myslím si, že to není zrovna lehký závazek, tedy ne pro mě, která byla vždy zvyklá dělat většinu věcí na poslední chvíli. Takže heslo této změny je: Štěstí přeje připraveným. A takový nepatrný fakt, že probíhají letní olympijské hry a naši sportovci překračují historickou hranici úspěchů do počtu medailí, jistě nebude náhoda, která snad osloví i v této uzavřené době spoustu dětí k aktivnímu trávení života. Tam kde je pohyb, tam je život. Soustavné kladení otázek, kdy a jak a proč, se stalo to, že jsem byla hospitalizovaná, už zmizela.

Uvědomila jsem si to na nedávné schůzce s jedním inspirativním klientem, který mi připomíná můj stav po prvním propuštění. Na mou zdánlivě jednoduchou otázku: „Jestli vnímá i nějaký pozitivní dopad této zkušenosti?“ Nedokázal odpovědět, ale už se nebojí nad ní přemýšlet. Proč píšu o zdánlivě zanedbatelné věci je, že mi přijde, že největší stigma společnosti vychází právě od oněch lidí, kteří mají vlastní zkušenost. Uvědomila jsem si, že jsem sama snažila o této záležitosti nemluvit, nerozebírat a zbytečně se v ní nebrodit, abych se neutopila v tom samém bahně. Stigma vychází z toho, že sám člověk se stydí, že se mu vůbec něco takového stalo a touží na to zapomenout, vytěsnit. V minulém článku jsem psala, že dané uvědomění, že to co se mi stalo, není trest, ale zkušenost, která má mnoho proměnných mi tak potvrzuje, že už se na věci dívám s odstupem.

Přispělo k tomu několik konsekvencí jednoho večera, kdy jsem potkala pár divadelníků nezávisle na sobě. Vnitřní kritik mi totiž jako mantru opakoval, že se vše stalo kvůli tomu, že jsem se věnovala divadlu, a proto se mi roztříštila duše a já ji dlouho nemohla slepit. Jak lehké, že? Neviníte sebe, ale viníte vnější zástupný prvek. Dnes jsem ráda, že divadlo je stále mojí múzou, i když již nejsem tak aktivní, ale co jsem si uvědomila, že si dlouho nesu v srdci lehkou zapšklost právě tohoto obviňování. Odstranit tento vzorec a nebýt sarkastický vůči umění je teď má vnitřní cesta, nebýt svým vlastním kritikem, nebýt kritikem ostatních a hlavně přestat vinit druhé, že mi tak trochu ujel vlak. Zůstala jsem ve stanici, která není touhou, ale nazvala bych jich stanicí „KDYBY“. Kdybych tehdy to udělala jinak, kdyby ten dával pozor, kdyby ona nebyla taková, kdyby nebe bylo moře a kdyby můj svět shořel?

Kdybych totiž pravidelně psala, mohla bych mít pravidelné čtenáře? Takové slovo kdyby je doménou nerozhodnosti.

Nechávám tedy tuto stanici být, ten vlak, co jsem zmeškala, nechávám jinde, nechávám ho tam v mém tehdejším patetickém „kdybiálním“ světě. Člověk může kdykoliv přestoupit, může jít pěšky, může si zavolat taxi, může cokoliv, když už se naučí, že není jen jedna možnost. Máme na výběr, mé zúžené vnímání reality se tedy zdá, že už nechce mít své růžové (manické) nebo černé (depresivní) brýle, nemít zkreslené představy je zajímavá, i když se může někomu zdát nudná realita. A tak jsem tomuto klientovi odpověděla, že osobně vnímám tuto zkušenost tak, že by se z ní dala popsat pěkná řádka knih. A fantazie spojená se zkušeností je malá magie, která mi dává obdobný pocit sounáležitosti s děním vnitřním i vnějším.

Vydávám se do světa, jak jít naproti čtenářům, jak jít naproti sobě. Budu se vzdělávat, jak pro Vás i pro sebe udělat tenhle malý kousek v nekonečné síti prostoru zajímavějším. Třeba mi někdo pomůže, nebo dá zpětnou vazbu. Takže vykopávám pro začátek jeden článek za měsíc po dobu půl roku, který budu propagovat přes lindkedin, emailové adresy pravidelných odběratelů a nově založeným instagramem, který bude sloužit výhradně k propagaci tohoto blogu a mého psaní příběhu pro Práh jižní Morava. Vítejte na blogu, který má ambice stejné jako jeho autorka. 

Tělo jako chrám vlastní duše... (ostrov Aegina)

Naděje kam se podíváš... (Athény)