To bejvávaly na kolejích časy…

     Kam se skrýt? Kam utéct před vlastním  monologem? Do zákulisí, nebo orchestřiště? „To bejvávaly na kolejích časy…“ Dneska jenom domů, nikam nemůžeš a stokrát křičená polopravda v médiích se stává modlou, doktrínou a vlastně podporuje zaslepenost. Dnes se vede bohužel jenom monolog, dobrovolně ztrácíme dialog a všimla jsem si, že se v těch monolozích podporujeme, ale jenom v těch, které nám vyhovují. Dobrovolně nosíme hodinky, kde je nainstalovaná karta, měří vám zdravotní tep, chystáme se na elektronické peníze…, ale to ať vezme čert, hlavně, že je všechno neustále dobrovolně, ona reklama přece nikdy nic nepodsouvala, ani ta motivační, oni to s Vámi totiž všichni myslí dobře.  Ego, individualita a „mít“ nejlépe rozdělený názor – tato skupinka tří sester, která z vás může činit vlastně dost sobeckou bytost, která si v rámci neviditelného hábitu předstíraného humanismu rozpoutává válku mezi obyčejnými lidmi v anonymních diskusích na internetu.

Nedávno jsem ve svých bublinách četla tyto komentáře:

• 1)       Jak si vymazat komentáře od lidí, kteří mě nezajímají?
• 2)       Doufám, že nebudu muset číst rádoby chytré komentáře na filmovém profilu, mám už tak dost vlastní názor a nic jiného mě nezajímá.
• 3)       Tebe si kamaráde blokuji na měsíc, než se vzpamatuješ.
• 4)       Jsi troll, nebo to myslíš vážně? V tom případě mi dej kontakt na tvého šéfa ať ti dá více práce.

    Nic z toho co jest výše uvedené, není slovo od slova, nepíšu magisterskou odbornou práci, abych zde uváděla zdroje. Když jsme si kdysi nedávno ještě mohli svobodně popovídat s přáteli v hospodě, rozhodně mám pocit, že nikdo z nás nemluvil jako kniha slovo od slova, co přesně zaslechl v šalině, ve zprávách, co mu řekl rodič a tak dále. On se vedl dialog, lidé mezi sebou si mohli říct, neblbni, já to vidím takhle. Nebo se jedna věc rozebírala skrz naskrz i šest hodin a stejně se nedošlo k závěru, ale řekli jsme si, tak zase příště.

    Dost věcí i skrze média vnímáme přes své emoce, takže pokud budu prostě nenávidět Bohdalovou, budu jí nadosmrti časovat jako Nesmrtelnou tetu a neuvidím její jiné role. Pokud budu nenávidět SPD, neuvidím, že někteří mimo Okamuru, se snažili prosadit jako jediní výjimku na bázi dobrovolnosti očkování, viz paní Maříková. Ať to neprodlužuji, nemusím být velký psycholog, abych si neuměla pojmenovat, že pokud už mám předem v hlavě nějaký názor na danou věc, budu o to méně zproštěn nestrannosti.

    Pobavila mě krásná věc nedávno na mém profilu, sdílela jsem starou zprávu z roku 2006 či 2010 z televize Prima, pod kterou mi jeden známý napsal: „Běž si lupnout prášek.“ Co to znamená? Že upozorňoval na mou minulost a hospitalizaci na psychiatrii. Většina se s tím ztotožnila, ano to je ta vlastně z té léčebny, ten jí to dobře asi nasolil. Mimochodem tu oficiální zprávu z Primy smazali z té skvělé soukromé firmy, kde nemůžeš už sdílet nic, co není podle jejich mediální politiky. Takže dávám facebooku brzo své sbohem, už tam nevidím smysl, prý kdysi v minulosti to měla být skvělá platforma, jenže pak furt měnili podmínky a vzhled a dnes je to ten modrý plyšový medvěd z Black mirror.

    Toliko k úvodu a velmi neodbornému názoru na sociální sítě a chování na nich. Nedávno jsem prohlásila absurdní větu, aniž bych věděla, že je to možná příčina, proč se stále ještě možná nehroutím, i když mé okolí už víceméně ano. Díky „tréninku“ na psychiatrické léčebně, díky věčným samotkám, omezením, rozkazům, příkazům a zákazům jsem vlastně připravena na tento tzv.“lockdown“, protože je to stále ještě dobré, ještě stále mi nikdo neříká, co si mám myslet, nebo možná už ano? Tak tady už si odpovídat nemusím..

    Na otázky typu, jak se máš, přišla příhodná odpověď, ten rok 2020 vlastně byl dobrý. Někdy mě mrzí, že nedokážeme žít z krásných věcí a maličkostí déle než vteřiny nebo maximálně den. Vysvětlila mi to ústřední hrdinka filmu „Kde se touláš, Bernadette?“. My tak biologicky prostě a jednoudše nastaveni nejsme, abychom prožívali radost neustále, odtud ten věčný strach a příprava na přežití. Avšak taky už nechápu názor, kde se vzala myšlenka, že budeme žít věčně? Nebo déle, ale nedůstojně. Stále mám před očima obrázek svého dědy, než by cokoliv s nemocnicí, bude jíst česnek a cibuli. Byl to prostě sedlák a ten uměl žít jinak. Žil v přírodě a s ní se ztotožinil.

    Moc se mi až v černém humoru líbil dopis ve schránce na Vánoce od mé zdravotní pojišťovny, která se zapojila do programu EU, na odhalení rakoviny děložního čípku nebo rakovinu prsu. Přesně na Vánoce jsem si ve vlaku přečetla, že kromě Covidu na mě číhá ještě spousta jiných úmrtí. Skvělý, říkám si, neexistuje jenom Covid a má pojišťovna je na mě tak hodná, že na mě myslí s něčím jiným. Pro další co už by chtěli mluvit o prevenci, ano vím, že to byla nabídka na prevenci, jen je dobré spojit absurdní věci a vzniknou z toho zajímavé konotace.

    Připomnělo mi to tu fázi života, když mi nabídli lékaři, abych se nechala vyšetřit, zda-li mám v sobě gen na rakovinu prsu, protože moje máma to prodělala, s malými ale. Ještě jako mladší Jana jsem si řekla, že kdybych to věděla a doktoři mi vědecky předpověděli, že budu mít pravděpodobnost té rakoviny, budu se s tím do konce života stresovat, že na to jednou umřu. A s tím Covidem to je tady také tak také…, takové preventivní testováníčko, umřeš neumřeš, umřeš neumřeš… jako trhání kopretiny, má mě rád, nemá mě rád…

    Všichni „závislí“ na cigaretách, popíječi alkoholu, přijímači cukrů, jiné existencionální blbosti,  jsou si vědomi, co dělají, protože riziko smrti je 100% u všeho přece co děláme! Jít řídit, jít nakupovat všechny ty korporátní éčka na levnou výrobu, všechny šméčka v jiných potravinách, tak kde se najednou vzala manipulace strachu jménem „viru“, jehož jméno ani nechci vyslovit?

    Kde je Harry Potter, který porazí tady to všudypřítomné mediální hysterické zlo? Denní věštce evidentně zas ovládá ministerstvo kouzel, kde jsou zas přítomní jenom sluhové pána zla… Existuje jak virus, tak mediální kletby, rozdělily se do viteálů - rouškování, odstupů, sociálního distance, mlčení, zavření, nemít názor jiný než většina, zabiješ jedno, zůstane další? Imunita, sport, prevence? Zpěv? Zakázano, ve jménu čeho, nebo koho?  Ve jménu zdraví? Kdo na tom všem vydělá?

    Ministerstvo čar a kouzel, kde vládnou podle některých konspiračních buřičů hotoví smrtijedi. Tak to prostě je, a proto je to stále moje nejoblíbenější pohádka. Pravda je mezi egem, ale taky hledáním pravdy pokládáním prostřednictvím otázek. Už nesmíme pokládat otázky, to nám zakazují, všude je cenzura v zájmu lidstva, v zájmu ochrany zdraví. Taková ta věc, že 150 000 000 lidí kvůli covidu je nově na hranici chudoby? Deprese, úzkosti, sebevraždy? Domácí násilí? Ne to je přece v pořádku. Protože nám to řekli. Opět monolog…

    Po další noci apokalyptického rázu ve snech, jsem si uvědomila, že chci jen jedno jako vy, rouškaři nerouškaři, levá či pravá, to je přece fuk na které straně barikády, chci jen to dobré. Jako novoroční vyvážený vstup do nového roku nabízím pár věcí těm, kteří napíší jako první. I když mě vyhejtovali, nebo mě všeobecně nemají rádi. Nebo ta hezčí varianta naopak mě mají rádi. Všechny energie se totiž doplňují.

• 1.Procházka lesem - dialog
• 2.Ukázka a prohlídka psychiatrie - dialog
• 3.Malování bez myšlenky na realitu - dialog
• 4.Můj sice blbý, ale konstantní humor na 30 minut formou dialogu
• 5. Naučit se mít se rád/a ve 20 minutách – napodobování psychosomatických disciplín formou dialogického jednání
• 6.Reflexe vztahových kombinací, kdy můžu jenom mlčet a poslouchat a naslouchat. A nebo dialog
• 7.Přítel na telefonu, dialog

Protože ani já si nechci vést neustálý monolog.