Nesmělá glosa k propadlišti dějin

Mnohokrát jsem toužila zasednout a napsat komentář k tomu, co se děje v tomhle roce za sled událostí, jenže pokaždé jsem si uvědomila, že už se třeba  k tomu i jinému vyjádřil člověk lépe přede mnou. Nebo naopak mé znalosti neoplývají takovou mírou faktografické informovanosti, že mi jakákoliv myšlenka přišla na sdílení zbytečná a těsně před sepsáním čehokoliv, jsem od toho upustila a nadále byla v roli pozorovatele.

    Tenhle blog měl prapůvodní terapeutickou myšlenku a jeho ideou bylo sledování sebe sama a sledovat pochody své duše, DIA-gnostikované duše mě neznámými odborníky, "znásilněné" duše psychiatrickými "procesy", znásilněné životem, znásilněné vlastní sebedestrukcí. Myšlenka terapeutického psaní se časem vydala novým směrem. Cestou od vnitřního já ke spojení se situacemi vnějšími. Při rozpoznání vnitřních pochodů, můžete pozorovat ostatní i sami sebe s větším nadhledem, toliko k mým zkušenostem, k mým vznosným pádům a přízemních výstupů v životě na domnělý vrchol hory života a občasnému ztracení se v propadlišti dějin vlastní duše a světa.

   Miluji sarkasmus, kdybych byla totiž světoznámá celebrita, začnu své dnešní psaní okázalým bonmotem, podpořený notnou dávkou filozofického opojení vlastní důvtipnosti, například - "Učený z nebe nespadl, doslova se zřítil, a proto všechno zapomněl." Za nejapné bonmoty nejsem placená, a proto dovolím si drzost sobě vlastní. Mít vlastní názor. 

Přistoupila jsem na tento systém, ráda chodím do práce, je to prostředek, jak realizovat nejen sebe, ale i své sny. Poslední dobou mě fascinuje zhýralá možnost internetu vést si vlastní monolog. Monolog může být spásou, nejednomu antickému i jinému hrdinovi vyřešil postoje své duše, ale i tyhle monology na jevišti jsou dialogické. Bipolarita internetu je pro mě děsivá. V poslední době zjišťuji, že mnoho lidí křičí “němostí internetu” do světa své bolesti z přesvědčení, o kterém si ani nejsou jisti, jestli si ně něho přišli sami nebo se nechali strhnout vlnou masmédií..  a nebo jakoukoliv vlnou. 

Jednou jsem se totiž málem utopila v Atlantském oceánu a vím, že když už Vás jednou pořádná vlna strhne, je to prostě silnější než vy. 

    Někdy v tomto období minulého roku jsem si uvědomila, že opravdu stojí za to se zhroutit, neboli "hlavně se z toho neposrat", viz citát Bukowského, že svět patří těm, co se neposerou. Myslím, že svět patří těm, co to občas umí pěkně "zapinkat", ale právě se s tím umí vyrovnat, poučit se a jít dál. 

    Manipulaci masmédií včetně doby před kauzou "koronavirus" vnímám jako neodmyslitelný fakt, jen jsem tento fakt vnímala jen v rovině, která se mne osobně dotýká skrze moji vlastní zkušenost. 

Once upon a time...

    Bylo nebylo, podobné pohádky dokola, rozhodla jsem se postavit svojí vlastní zkušeností proti oficiálním diagnózám a ládování "léky" farmaceutických společností, které měly tolik vedlejších účinků, že jsem musela brát další a další. Nechtěla jsem být chodící diagnóza, ale člověk, který si zaslouží mít stejné právo na štěstí. Hledala jsem fakta. Mimochodem jen pro zajímavost: 32 % Hrubého domácího produktu USA tvoří farmaceutické společnosti, myslíte si, že by si opravdu ti ne-Mocní přáli abychom my ne-Mocní byli zdraví, když je to takový byznys? Bez chemie není emie - tedy látky v krvi jednotlivce, ale myšlenkou se nenasytíš, že? 

A člověk by mohl jít nebo PROJÍST se dále, mimo farmaceutický průmysl do jiných průmyslů, odvětví a pak by mohl jednoduše zbláznit...

    Já se díky tomu zjištění rozhodla pro zdravý životní styl, pravidelný sport a klidový režim s knížkou nebo sebevzděláváním. A výsledky jsou znát, nejen psychicky ale také i po fyzické stránce. 

   Masmédia nebo pohádka? Ve výstavbě pohádky jsme učeni jako malí věřit na smysl dobra a zla. Má osobní pohádka spočívala s bojem proti sebedestruktivnímu nedoceněnému já. Ve chvíli, kdy skončila tahle válka, musela začít jiná, začalo se mě dotýkat okolí a jeho percepce. 

Veškerá ta mediální velká hnutí za posledních pár let mi přijdou trochu absurdní, protože už jenom slovo hnutí znamená, že se schováváte pod jinou ne-Vámi vytvořenou myšlenku. Což nemusí nutně být nijak špatně,  že sympatizujete s něčím, co někdo lépe pojmenoval, pouze se tím snažím poukázat, že tím ztrácíme vlastní osobnost, vlastní zkušenost a pod tlakem zapomínáme s čím vlastně bojujeme. Jako u mé pohádky se sebedestruktivním já. 

Etika Nikomachova od Aristotela předkládá jasně - jít cestou středu a žádných extrémů, profesionální viktimizace všech těchto hnutí je absurdní. Osobně jsem se setkala se zneužíváním, ale Me too nejsem, setkala jsem se s rasismem a šikanou, ale Black lives matter podporovat nebudu, setkala jsem se s psychiatrií, ale nepodpořím Lady Gagu nebo prince Harryho v jejich depresi hastag I am bipolar. 

Ale co mám? To je pochopení, soucit a bázeň, co nemám je syndrom falešného lynčovaní svojí osobnosti, nemám na to občas už cokoliv vysvětlovat, co slyším je němý křik a z mé vlastní zkušenosti, kdo na vás křičí a chce vaši pozornost agresivním způsobem, nedokáže vést dialog. 

"I am only human after all,

don´t put the blame on me."