Měsíc pod řekou?

Přibližně před dvěma lety jsem založila tenhle blog, který měl pomoci formulovat mé myšlenky. Rekapitulovat život a přitom se z něj jakýmsi záhadným způsobem stal veřejný deník, který sledoval fáze vývoje mého duševního rozpoložení. Autor Charles Bukowski tvrdil, že psaní pro něj byla forma terapie. Díky slovům, jenž soustavně skládal za sebou, převážně po nocích, mu dávala pocit, že ještě žije a já to mám podobně. Umění zformulovat, co jako lidé prožíváme a jak si užíváme přítomnosti, protože minulost i budoucnost jsou založeny na prožívání přítomnosti, je kouzlo lidského myšlení. A ne všechna kouzla jsou dobrá, lidská mysl dokáže kouzlit i jako černokněžník a pak člověk může žít v bolesti a utrpení, tak silná dokáže být myšlenka. Tak složitý může být vzorec lidského chování. 

Nedávno jsem četla na toaletě po návratu do České republiky nápis na stěně. "Konečně mám fixu, jenže nevím, co psát." Na první moment se mi to zdál, jako jeden z těch zbytečných výkřiků do tmy na stěnách místnosti první první pomoci. Jenže donutilo mě se nad tím zamyslet, někdy je tomu opravdu tak, konečně dostaneme to, po čem jsme celý život toužili a nevíme co s tím a jak danou událost či věc využít. 

Návrat do rodné vlasti byl velmi okouzlující až vyčerpávající. Nechci se stavit do role, že bych chtěla srovnávat život zde nebo v Řecku. Samozřejmě, že je to svým způsobem jiné, jen zpětně po devíti měsících strávených mimo svou českou bublinu, jsem si uvědomila, že mi chybí pospolitost a pevné vazby. Přemýšlela jsem dokonce jestli doopravdy před sebou nechtěla utéct, což se povedlo, ale stejně mě mé myšlenky doháněly i v Athénách. A tak jsem jim začala dávat volný průběh a začala tvořit povídky do šuplíku a všimla jsem si, že mi psaní příběhů neuvěřitelně pomáhá uzavírat věci minulosti. 

Čas svátků by měl přinést více pohody a lásky, osobně jsem se setkala i s lidmi, které tohle období velmi stresuje, protože je pro ně založeno na tom přinést zejména materiální pohodu, což je paradox. Největším dárkem, pro mne bylo vidět mé blízké přátelé, rodinu a zažít společný smích, zažít příjemné povídání, co prožíváme a jaké máme ještě sny, které si chceme plnit. Jak už jsem jednou psala "Umění snít je dar od Boha." O čem sníme nejen v noci, ale i v každodenním shonu může zůstat tajemstvím. Jen jsem se dnes chtěla podělit o to, že když dostatečně otevřeme své srdce, i když to zní jako klišé, začnou se věci, ale i lidé s podobným myšlením pohybovat kolem vás. 

Athény mi přinesly krátkodobá, ale i dlouhodobá přátelství a přinesly mi nejdůležitější dar, nevnímat tolik jen sám sebe a otevřít oči i dál, než je vlastní ego. Měla jsem za kolegy lidé z celého světa, tolik kultur, tolik osobností, tolik náboženství, tolik utrpení i tolik jiného štěstí. Lidé na útěku, lidé hledající nový domov, lidé, co přišli o rodinu, lidé, co zakládali rodinu, lidé co také touží jen po trošce toho svého místa na zemi. 

I přes všechny vodopády, pády, řeky plynou dál... a měsíc už možná není nad řekou, ale pod řekou a Hádes otevírá své brány. Bohové se opět zlobí nad lidskou zkažeností, volíme si své diktátory a začínáme věřit lžím a z pravdy tvoříme faleš. Nebuďme ani diktátorem své duše. Důležité věci do našeho života přijdou až jsme na ně připraveni. 

Přeji všem lidem dobré vůle, aby se jim dařilo, nejen v osobním životě, ale aby si navzájem pomáhali a měli porozumění, více tolerance. Má osobní zkušenost praví, že i díky novým technologiím začínáme být více osamělí, bohužel osamělost člověka může vést i k zoufalým činům, což sledujeme v každodenních zprávách. Dopřejme si proto spíše kouzlo lidské mysli, která nás dokáže činit spokojeným, navzdory některým utrpením. 

"V nic nedoufám. Ničeho se nebojím. Jsem svobodný." 

Nikos Kazantzakis