Když se konečně staneš motýlem

Léto se přehouplo za půlku a já už měsíc mám hlavu plnou nápadů o čem bych snad mohla či měla psát. Velmi zajímavé, že tyhle skvělé vnuknutí přichází speciálně, když jsem sama a procházím se nebo jen tak pozoruji okolí na neznámých místech, které jsem si oblíbila po práci prozkoumávat. Sem tam si udělám poznámku do mobilu, ale více se nechávám unášet múzou, která vstoupí hluboko do mého vědomí a já zažívám nepopsatelný pocit euforie, fantazajního snění a bytí v přítomnosti.

Mnoho věcí se stalo, ale nechci si z blogu dělat deník vzpomínek. I když? Nějak mi pobyt zde pomohl se tolik na vzpomínky nevázat a opravdu se soustředit na to, co prožívám právě v danou chvíli. A pokud k sobě budeme upřímní, ty dobré vzpomínky opravdu zůstanou hluboko v srdci. Například jako noční plavání za úplňku v nebezpečně temném, ale klidném a teplém moři, neuvěřitelné spojení se samotnou duší přírody, neuvěřiitelné spirituální dobrodružství. Chtěla jsem napsat, že opakem takového zážitku bylo nedávné velmi silné, leč krátké zemětřesení. I tenhle zážitek vnesl do mého světa ještě více světla, neuvěřitelná solidarita mezi lidmi a následné večerní diskuse o víře, víře jakéhokoliv náboženství a božstev, víře v cokoliv, o víře v sebe, nás tady ten zážitek spojil.

Ačkoliv se to zdálo nemožné, našla jsem novou skvělou příležitost v jedné firmě. Neuvěřitelné pracovní prostředí, kolegialita, systém, nastavení odměn, ale navíc pocit k nezaplacení, že se těšíte do práce a děláte svou práci s láskou a rádi. Žádný stres po práci a dokonce ani stres v práci samotné je příjemným přínosem mého pobytu, meho žití, mého bytí ve starověkém městě. Lidé zde jsou otevření a přátelští, zdejší počasí odráží jejich horoucí duše. Tolik vášně, tolik energie (ta zásadně zmizí pro Řeky v neděli, kdy se odpočívá a všechno je zavřené a nejspíš zase nabírají energii na celý týden dopředu).

Ačkoliv následné psaní se bude zdát, jako zásadní odklon od výše psaného, přece jen kvůli tomu jsem se dnes rozhodla přispět se zajímavým poznatkem. Mám v poslední době hodně snů a některé jsou takové, že si je budu pamatovat celý život. Zdálo se mi, že jsem našla svého vysněného partnera, byli jsme spolu velmi šťastní a hluboce zamilovaní tím způsobem, že nic a nikdo nás nerozdělí. Byli jsme na oslavě narozenin našich přátel, které se zvrhlo ve hru na způsob Sherlocka Holmese. Dostali jsme případ vyřešit, kam zmizela určitá osoba. Vzhledem k tomu, že detektivky patří k mým oblíbeným knihám a detektivní seriály mi krátí čas nudy, zdál se mi sen velmi realistickou rekonstrukcí vraždy. V jednu chvíli se rozezněla klavírní hudba, velmi silný až temný motiv a v tu chvíli jsme se všichni ocitli ve chvíli, kdy se vražda přímo před našimi zraky odehrávala. Viníkem byl můj partner, který zabil ženu, která mi chtěla zničit život. Sen se nenápadně přehoupl v noční můru a musela jsem probudit a popřemýšlet, co se mi povědomí tímhle na začátek přeromantizovaným snem končící jako thriller snaží říct.

Ačkoliv vás může napadnout spousta výkladů, já se snažila snu porozumět jako metafoře. Myslím, že jsem dozrála do chvíle, kdy jsem připravena mít partnera. Jsem připravena se doopravdy a hluboce opět zamilovat, jsem připravena na lásku a to může být noční můra, samozřejmě. Ale to, že domnělý partner ve snu se mě snažil až absurdním způsobem ochránit pro mne znamená, že takového si budoucího partnera představuji, že vedle něj se už nikdy nebudu cíit zranitelná. Takhle po pár dnech zpětně si uvědomuji svůj sen.

Klišé, že láska přijde až ji budete nejméně čekat je možná pravdivé, ale nepřijde pokud zavřete své srdce. Ano, světe já volám, už se nebojím lásky, protože synonymem lásky pro mě bylo mé zraněné srdce. Světe já vnímám ty signály, které si mi za poslední měsíc seslal do cesty a moc si jich vážím. Není nic krásnějšího, když lidé ve vás vidí víc, než si sami připouštíte a řečtí muži a jejich způsob obdivu udělá nejednu ženu velmi šťastnou. Ten pocit, že jste pro muže atraktivní vás povznáší nahoru k Olympským bohům a sdílet s nimi nektar a ambrosii. Jeden muž mi zde u skleničky vína řekl, že když se podívá do mých očí jako do okna mé duše, vidí motýla, který trpí, když se ho okolí snaží uvěznit do skleněné nádoby. Připomněl mi mříže v léčebně, připomněl mi oslabené já nutící svázat samu sebe, nevyčnívat z davu... připomněl mi bolest, která je spojená s nesvobodou.  

Psyché v řecké mytologii je například personifikace lidské duše a je vyobrazována jako žena s motýlímí křídli a neměla zrovna lehký osud, vždyť se do ní zamiloval sám Amor a ... velmi dlouhý příběh. Nebo jen si představte housenku, která se přemění v krasného motýla. Myslím, že jsem dokončila stadium přeměny a má duše se vznesla a nadhlédla nad své konání a je svobodná jak jen lidská duše svobodná může být, navíc je spokojená a moudro na závěr od Liz Taylor:

„Myslím, že dokonalé štěstí může poznat člověk jen tehdy, když poznal největší bolest.“

A pokud jste dočetli až sem, děkuji za váš čas. Vážím si, že jste se mnou a že jste mne všichni nějakým způsobem na mé cestě k osvobození doprovázeli a ovlivnili a přeji vám taktéž jen to nejlepší.