Bezprostřednost vás zasáhne...

Při dnešním zaposlouchání do vážné muziky, jako právě teď do Prokofijeva a jeho Romea a Julie, se mi zdá, že tento dramatický materiál mi silně připomíná moji bojující duši, která se poslední dobou bouří proti tomu být zaškatulkovaná do tak prapodivné diagnózy, jakou schizoafektivní porucha s premorbidními rysy bezesporu je.

Lidé s touto diagnózou často balancují na hranici bipolární poruchy a schizofrenie, co to znamená v reálném životě? Nejste 100% ani v jedné z těchto diagnóz, ale zažíváte je dohromady doprovázené společně s tzv. bludy, nereálnými představami, myšlenkami či vnuknutím. Často lidé s touto diagnózou mají pocit, že jsou předurčeni k určitým úkolům v důsledku vyšší moci.

Velmi zjednodušeně řečeno, já například uvěřila v Boha při své první atace a tato víra mi zůstala dodnes, odstranila jsem časem tehdejší pohnutky o novém zjevení Tří králů nebo deště znamenajícího křest, ale víra jako metafora naděje, mi totiž všeobecně pomáhala a pomáhá se s diagnózou lépe vyrovnat. Nepíšu zde záměrně o náboženství, jen například usilovně věřím, že z mých prarodičů se stalo něco na způsob strážných andělů, protože v manických fázích loňského roku jsem již málem mohla několikrát nebýt. Silně si vybavuji moment, kdy jsem v ranních hodinách kvůli tomu, že jsem nemohla spát, stála u čtyřproudové situace a čekala na tzv. vhodný moment. Něco silnějšího mě nakonec zavedlo zpátky domů. Obyčejná lampa, která se rozsvítila a pro mě to bylo znamení naděje. Zkrátka ještě nenastal můj čas, váš život přestane být ve fázi právě probíhající ataky pro vás důležitý....a zejména v nemocnici po ukončení daného utrpení doslova toužíte.

Ale nechci být depresivní, naopak jsem mile překvapena, že jsem otevřela blog a zkouším psát, je to forma terapie. Jsem čtyři měsíce na svobodě, venku z vězení a znovu odkázána na své samostatné uvažování, jednání, rozhodování. Vím, já vím, že to pro vás zní neuvěřitelně banálně, ale věřte mi, že po každém propuštění z nemocnice jste jako batole, které se znova učí chodit. Jen už za vámi nestojí rodič, zvednout už se musíte sami, jen ta duše se hojí hůře než rozbité koleno.

V současné chvíli se nacházím ve fázi, kdy jsem poměrně duševně stabilizovaná, ale vznikla pro mě nová překážka, se kterou bojuji už třetí měsíc. Původně diagnóza zněla - manický typ, jenže se pomalu přehoupla do smíšeného typu, obsahující i depresivní fáze. Občas mi dělá obrovský problém zvednout se z postele, dokážu ležet a přemlouvat sama sebe i tři, čtyři hodiny po probuzení: "Prosím, tak už se pohni nebo vstaň!!!" Připadám si jako pokažená Šípková Růženka, nic romantického a žádný polibek tohle prokletí nezruší. Zapírání se kamarádům, či občasné nezvedání telefonu, protože nedokážete vyslovit ani "...ah...o...j...", protože vám se chce jen už navždy bezbolestně usnout.

Pohled do zrcadla, kdy vidíte ve svých očích strhanou a utrmácenou duši nebo si vzpomínám, jak těžké bylo mluvit s lidmi první měsíc po propuštění. Je to trochu jako začít chodit na novou školu, kde vás ze začátku odmítají pro to, že představujete cosi nového, nový v naší škole znamená něco jako nebezpečný, protože představuje neznámý a nepojmenovaný prvek.

Když jsem se vrátila zpátky do Brna a věřte, že se mi zpátky nechtělo, protože jsem měla pocit, že jsem pokazila vše takovým způsobem, že už nic nepůjde napravit, se ode mě někteří lidé vlastně trochu stranili. Stalo se tak i po prvním relapsu. A když už jsem jim vysvětlovala, co že se to se mnou skoro půl roku dělo - někde mezi nemocnicí, neschopenkou a hospitalizací - při vyslovení diagnózy se jakoby stáhli a raději se předstíralo, že se nic takového nestalo. Snažím se být i díky blogu více otevřená, ale lepší by bylo, kdybych to někdy nejlépe nikdy nevyslovila, třeba by se to ztratilo....

Nový zítřek? Máme skvělý Národní ústav duševního zdraví, několik blogů, slavnou Diagnózu F. se skvělými články, reportáže či rozhovory a slavné lidi, kteří se začínají čím dál více přiznávat ke svým diagnózám, se kterými jsou nuceni žít. Klišé? I pro ně je jasné, že sláva a bohatství tě z postele nezvednou... vzpomeňte na našeho Miloše Kopeckého například.

Já osobně nedávno objevila teprve první video v českém jazyce na televizi stream, které se schizoafektivní poruše věnuje. Nezbývalo mi než začít shánět články ze zahraničí, protože doktoři v nemocnici mi nemoc moc vysvětlit nedokázali. Psychologové se tam totiž nejčastěji potkávají se schizofrenií či bipolární poruchou, dokáží vám vysvětlit úzkostnou poruchu a tím rozhovory s psychologem povětšinou končily.

Znovu a stále opakuji všem lidem, že jsem vděčná za to, že jsem se narodila ve 20. století na hranici milénia, protože když si přečtete Dějiny šílenství od Foucalta děkujete "BOHU", že vás akceptují v práci, v nemocnici, i okolí už začíná být informovanější, zejména u mladších generací. Děkuji všem, kdo jste dočetli až sem, doufám, že se překonám častěji... další důkaz, že opustit koníček pro někoho nepředstavitelná věc, v nemoci věc naprosto běžná...

I přes to jsem dnes ucítila pocit štěstí, nějak se propracoval do mého nitra, vrátila jsem ke spolupráci s mentálně hendikepovanými a společně hledáme společnou řeč a je mi s nimi fajn, jejich bezprostřednost si získala mé srdce.