Janadoxy

Přibližně před dvěma lety jsem založila tenhle blog, který měl pomoci formulovat mé myšlenky. Rekapitulovat život a přitom se z něj jakýmsi záhadným způsobem stal veřejný deník, který sledoval fáze vývoje mého duševního rozpoložení. Autor Charles Bukowski tvrdil, že psaní pro něj byla forma terapie. Díky slovům, jenž soustavně skládal za sebou, převážně po nocích, mu dávala pocit, že ještě žije a já to mám podobně. Umění zformulovat, co jako lidé prožíváme a jak si užíváme přítomnosti, protože minulost i budoucnost jsou založeny na prožívání přítomnosti, je kouzlo lidského myšlení. A ne všechna kouzla jsou dobrá, lidská mysl dokáže kouzlit i jako černokněžník a pak člověk může žít v bolesti a utrpení, tak silná dokáže být myšlenka. Tak složitý může být vzorec lidského chování.  Nedávno jsem četla na toaletě po návratu do České republiky nápis na stěně. "Konečně mám fixu, jenže nevím, co psát." Na první moment se mi to zdál, jako jeden z těch zbytečných výkřiků do tmy na...

Léto se přehouplo za půlku a já už měsíc mám hlavu plnou nápadů o čem bych snad mohla či měla psát. Velmi zajímavé, že tyhle skvělé vnuknutí přichází speciálně, když jsem sama a procházím se nebo jen tak pozoruji okolí na neznámých místech, které jsem si oblíbila po práci prozkoumávat. Sem tam si udělám poznámku do mobilu, ale více se nechávám unášet múzou, která vstoupí hluboko do mého vědomí a já zažívám nepopsatelný pocit euforie, fantazajního snění a bytí v přítomnosti. Mnoho věcí se stalo, ale nechci si z blogu dělat deník vzpomínek. I když? Nějak mi pobyt zde pomohl se tolik na vzpomínky nevázat a opravdu se soustředit na to, co prožívám právě v danou chvíli. A pokud k sobě budeme upřímní, ty dobré vzpomínky opravdu zůstanou hluboko v srdci. Například jako noční plavání za úplňku v nebezpečně temném, ale klidném a teplém moři, neuvěřitelné spojení se samotnou duší přírody, neuvěřiitelné spirituální dobrodružství. Chtěla jsem napsat, že opakem ta...

Už těch pádů na zem bylo moc, kdy to přestane? Tolikrát jsem zklamala své vlastní já, nedokázala jsem se smířit se svým životem a tak jsem se rozhodla, že se postavím před velkou výzvu a odejdu ze své vlastní země a začnu žít život úplně znova. Touha vykořenit se za zažitých vztahů, předsudků, nezábavné práce, opustit svůj vlastní stín minulosti byla tak silná, že jsem uspěla v přijímacím pohovoru a přestěhovala se během chvíle do Řecka do města měst – slavných Athén. Minulost najednou nebyla, přišlo tolik nových podnětů a dokonce přišla znovu touha psát. Paradoxně se mi najednou začalo chtít od sebe něco víc než jen bezcílně sledovat seriály se schematickými scénáři, pocity marnosti a nekonečného smutku už nejsou tak časté a dokonce jsem se začala usmívat na lidi v metru a mít radost jen tak z toho, že jsem na světě. Tato na první pohled banální změna pro mě znamenala neuvěřitelnou proměnu uvnitř duše. Neutekla jsem před svojí minulostí, to ani nejde, ale postavila jsem se za změ...

Při dnešním zaposlouchání do vážné muziky, jako právě teď do Prokofijeva a jeho Romea a Julie, se mi zdá, že tento dramatický materiál mi silně připomíná moji bojující duši, která se poslední dobou bouří proti tomu být zaškatulkovaná do tak prapodivné diagnózy, jakou schizoafektivní porucha s premorbidními rysy bezesporu je. Lidé s touto diagnózou často balancují na hranici bipolární poruchy a schizofrenie, co to znamená v reálném životě? Nejste 100% ani v jedné z těchto diagnóz, ale zažíváte je dohromady doprovázené společně s tzv. bludy, nereálnými představami, myšlenkami či vnuknutím. Často lidé s touto diagnózou mají pocit, že jsou předurčeni k určitým úkolům v důsledku vyšší moci. Velmi zjednodušeně řečeno, já například uvěřila v Boha při své první atace a tato víra mi zůstala dodnes, odstranila jsem časem tehdejší pohnutky o novém zjevení Tří králů nebo deště znamenajícího křest, ale víra jako metafora naděje, mi totiž všeobecně pomáhala a pomáhá se s diagnózou lépe vyrovnat...