Umět snít je dar od Boha.

„Ekonomika a struktura dnešní doby mluví jasně a přímo.“

„Jak to myslíš?“

„Bez peněz do hospody nelez!“

„Ty jsi naprostý blázen, to je staré… řekni to líp, však studuješ vysokou školu ne… tak nějak vysokoškolsky to řekni“

„Je pět hodin ráno…, ale deziluze spočívá v tom, že z tebe dělají socku, tak nějak trošku...“ dívka se zasměje. „Né počkej, nesměj se, já nemyslím Zdeňka Trošku, ale pokud nemáš Ikea styl nebo něco tak podobně čím nějak zapadáš, no prostě normalizace doby v nenormalizačních dobách české doby.“

„Ať ten Andrej táhne na Slovensko...“

„Typický, sedět a nadávat v hospodě, pustila jsi si k tomu sluníčkáře Kluse a přitom účast na komunálních volbách 30% a ty jsi volit byla.“

„Jasně, že byla, to bych tu nebyla.“

Už jsem nemohla dál poslouchat, jako bych slyšela sama sebe říkat úplně stejný řeči, kdy v minulosti nebo v budoucnosti, mé já samotně sedící na baru se zrovna zaobíralo myšlenkou, zda do sebe hodit ještě jedno pivo nebo poslouchat to, co jsem sama kdysi říkala asi... jako pouhý „pseudointelktuál“ nebo mrzák z Citadely, jak tvrdí jistá posudková komise, přiznali mi totiž třetí invalidní stupeň mé duševní choroby.

Stejné řeči a dost pravděpodobné sny, nastává v mém nitru apokalypsa duševního propadu při takových řečích. Je to jako strmý pád, jako by to bylo před vteřinou, ten den. 25. dubna 2017, kdy jsem se nechala sama od sebe hospitalizovat. To bylo totiž v noci… a...

„A koho jsi volila?“

„To ti neřeknu, proto je tam plenta víš...“

„Flirtuješ se mnou?“

„Ehm… kdyby trochu jo, tak co?“

„Můžu tě pozvat ještě na jedno. Víš ta nenormalizační doba plná neomarxismu.“

„DOST“ slyšela jsem svůj druhý hlas. Kde jsou lidé, lidé nebo „kamarádi“, kteří budou probírat se mnou, že nemůžu spát. Sedím tu hodinu a půl nad jedním pivem po čtyř hodinové procházce městem. Nemohla jsem z té dálnice a pak z nebe spustit oči. Proč vycházím vždy v noci?

Ta absurdita. Když jsem na psychiatrii, tak dodržuji režim denního spektra, ale v realitě uvažuji jenom v noci. V noci hledám absurdní kombinace, hledám na wikipedii kolik zbývá druhů poštovních holubů a jezdící kamiony mi připomínají Boha. Bůj je logistika, Bůh je logistika, Bůh je… opakuji si pořád do kola, co pro mne každý den jinak znamená Bůh, kde se vzala ta moje víra? Odkud pochází to přesvědčení, že vůbec existuje, sem a tam a souhvězdí na obloze mi dělají dobře, ale už mi dnes byla zima a i přes svůj vnitřní hlas nemůžu neslyšet rozhovor u vedlejšího stolu. Měla bych poslat poštovním holubem dopis do Izraele. Říká mi můj hlas. Musím se tam přestěhovat, ale první poslat dopis, najít holubici míru… Ach bože, zase cosi hledám na dně lahve a v nonstopu, ve kterém se pseudointektuální pár dá za chvíli na pár hodin dohromady, ten osamělý cikán čeká na svoji příležitost a tamhle spí bezdomovec a já zůstávám na baru se svojí insomnií. Vracím se v myšlenkách k dnešní noci. Zůstat stát na místě a slyšet ten šum vozidel mne uklidňuje, ale prý to není normální. Jsem díky své nemoci tak daleko, že vím, co ještě svěřovat svému doktorovi nebo přátelům a co už ne.

Taky někdy přemýšlím od malička kolik z mých kamarádů prošlo sebepoškozováním poruchou s příjmem potravy a experimentem s drogami? Mnoho a nikdo z nich nejezdí do blázince, všechny ty děti z úspěšných a bohatých rodin jsou dnes tam, kde je rodiny chtěly mít. Jejich zodpovědnost přišla dřív? Přišel dřív zákaz od rodiny. Proč nejsem jako oni… Jsem postižená tím, že jsem z chudé rodiny? Záviděla jsem jim někdy, co všechno můžou? Napodobovala jsem je, že jsem se sama chtěla stát manažerkou a být budhistkou? Ne. Ne. Ne. A ne. Zase moc otázek z minulosti. Ta už musí zůstat uzavřena. Jsem to, to co jsem a nevím víc než bych měla. Vysoká škola ze mě neudělala mrzáka ani ty bohaté děti. Svou nemoc jsem nezdědila a svoji fantazii musím nazývat megalomanským sklonem. A za to mi platí stát, za to, že Bůh je logistika.

„Věříš mi?“

„Věřím.“

„A půjdeš se mnou domů dnes…?“

„Já nevím! Není to moc rychlé, víš známe se chvíli a tak.“

„Nikam s ním nechoď, jen tě využije.“ Slyším říct sama sebe a pak se zarazím. To už tady bylo mnohokrát, zasáhnout v případě, že mám pocit, že ten druhý chce s někým vyjebat. Ano, doslova vyjebat, doba tak totiž nastavená je, ten kluk to totiž řekl dost dobře, jsme normalizovaná doba a pokud nemáš pokoj IKEA tak nepatříš do party nakupuj v Kauflandu se slevou či makej v callcentráku.

„Co se do toho montuješ, ty krávo.“ Zařve na mne přibližně dvacetiletý kluk. „Co nás posloucháš?“ Říká o něco tišeji ta holka vedle něj, které tipuji kolem osmnácti.

„Nezlobte se, nešlo neslyšet, ale o té politice jsi mluvil dobře, sama jsem vedla podobné řeči, ale už je to dávno. Sorry, já jsem Sára.“

„Jdi do prdele.“ říká ještě kluk, ale to už se otáčím na barmana a říkám, že platím. Půjdu se ještě projít, zatím slunce ještě nevyšlo, dnes mi to zase ujelo. Asociálně sociální rovina se vymkla mé kontrole. Nemůžu mluvit s cizími, nemůžu mluvit ani s kamarády. Vymkla jsem se kontrole. Nechci mluvit s nikým, snad možná s ním, ale ten už na mě zapomněl. Jak, že mi to říkal? „Sofie, to je má oblíbená holka...“ Taky mi lhal. Stejně jako já každou noc lžu už šest let sama sobě, že jednou bude vše normální. Do práce jdu až na 14 hodinu, usnu s východem slunce a bude to… a bude to, jak to jen nazvat? Bude to prostě normální přísun hodin spánku, abych se zase nehroutila. Dnes projelo 24 kamionů, 6 dodávek, 5 osobních aut a 2 taxíky, to je celkem 37 SPZ, které si ještě musím přepsat do svého deníku, který mám na nočním stolku. Mechanicky vytahuji sluchátka z kabelky a pustím si soundtrack Americké krásy, miluji ten soundtrack i film. Ten poletující sáček a slzy v očích toho herce mi tak nějak říkají, že nás po světě je ještě mnoho, kdo jsme se už naučili skrývat svoji víru i bolest v srdci před ostatními. Procházím kolem kostela sv. Tomáše a v duchu si říkám, kdy jsem tam byla naposled. Nechodím na mše, nechodím se modlit, ale v kostelech je mi podobně jako v psychiatrické léčebně, taky většina lidí je tam se skloněnou hlavou a zpytuje svědomí. Ano to je ta pointa, vždy když jsem v nemocnici mám pocit, že jsem něco provedla zase špatně. Jsem jako postava z filmů Almodovara, jsem špatná prostě a asociálně sociální i přes veškerou snahu překonat diagnózu jednou za čas se na psychiatrii objevím a hledám odpuštění pro sebe a víru v mojí rodinu, že snad jednou přijme, že jsem se zamotala ve vlastním stínu, že se jednou za čas zamotám ve vlastním stínu.

„Nemáš nějaké peníze?“

„Nemám.“ odpovídám na dotaz bezdomovce v šest ráno dost dobře naučeným ostrým tónem. Ten mi jde od té doby, co jsem se tři měsíce se snažila s vysokoškolským diplomem usadit jako manažerka. Ale taky od té doby, co jsem žila na ulici nesnáším, přímo nenávidím takto položenou otázku. Já se z toho totiž musela dostat sama. Psychiatrie. Víra, osamělost, insomnie a já? Asi napíšu knihu. Jednou… Zase těsně před spaním sním… To mám ráda. Ne vše na mém životě není tak špatné. Umět snít je dar od Boha.