Zářila vám hvězda v dlani?
Na zemi je přítomen neustálý koloběh. Základní poučka, kterou se dozvíte už jako dítě na základní škole. Dále se rozvíjí na střední, dokonce na vysoké se můžete dozvědět i o koloběhu elit, jež je zajímavá sociologická myšlenka. Takhle se o koloběhu dozvídáme ze škol, ale koloběh lidského života vás provází každým dnem pozorováním svého okolí a zároveň MY jsme součástí tohoto okolí. Bylo spousta věcí v mém dětství, která se zdála jasná a samozřejmá a teprve realita přicházející dospělosti začala měnit pohled na fantazijní výplody a příběhy s dobrým koncem. Mnoho citátů a bonmotů, literatury, příběhů a písní vystihuje život zachycený v daném okamžiku splňující hloubku a podstatu celého lidství a stejně jsme nepoučitelní, děláme chyby i přes to, že tvrdíme, že se z nich do budoucnosti poučíme.
Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o mé minulosti, že by snad byla špatnou či špatně vybranou cestou, podstata mé duše a mých postupně nabíraných zkušeností spíš směřovaly k tomu, že všechno se děje, tak jak se má dít. Už si to nemyslím... Je na nás, respektive ať nejsem povrchní a vás do této situace nevtahuji a nebagatelizuji vaše životy, takže je jen na mě, jakou se stanu. Ještě není dílo hotové, i když jsem si kolikrát myslela, že už bylo dokonáno, ta malá prozření, však to znáte. Tolik rozhodnutí, tolik chyb, tolik nepřiměřeného chování, tolik zavírání se do sebe, nepochopení ze strany druhých, obhajoby... to už jsem si myslela, že mám za sebou. Nemám, je na čase znovu a pomalu vstřebat nové události, jsem všeobecná záměrně, nejde jen pracovní věci, ale spíš toliko lidské pokolení a mou osobu či osobnost?
Včera v noci jsem se probudila v mezičase mezi hlubokou nocí a ránem. A já se ocitla v myšlenkách v jednom ránu na pokoji č. 15, s páskou na ruce, pozorující východ slunce z nemocničního pokoje. Strohé zdi se čtyřmi obrázky nad čtyřmi postelemi, které měly mít terapeutický účel... Měsíc bez alkoholu, měsíc pod léky, měsíc života v pekle... a přitom vycházelo Slunce, červené a krásné, Měsíc s měsícem zmizel.. a v tom okně před třemi lety, jakoby ta Hvězda vycházela jen pro mě.
Nemůžeme vnímat druhého, když vnímáme jen sami sebe. Nemůžeme vyjádřit empatii, když nemáme pochopení ani sami pro sebe. Pokud si nerozumíme, nemůžeme pomoct ani ostatním. Rány jsou čím dál tím větší v mém životě. Ale ačkoliv jsou větší, paradoxně nenutí mě padnout na zem, naopak s každou ránou přijde odpuštění z něčeho v minulosti, protože jsem dostala možnost na svoji minulost nahlédnout jiným pohledem. Má nezodpovědnost, mé žití jen pro okamžik, kráčení bez cíle, neřešit budoucí den, protože neskončil ještě včerejšek, lásky a nelásky, hluboká přátelství trvající 24hodin končící hledáním klíčů při ranním návratu... To už není, ale není prázdno ani smutek. Jakoby se vše propadlo a zůstalo jen molo v přístavu, na kterém stojím, nad vodou, vše ostatní pod vodou a já vím, že to není o tom skočit a zachraňovat věci, které se v tom oceánu přede mnou potopily. Srdce oceánu patří oceánu... (Titanic citace, jen aby bylo jasno).
Na molu se podívat na vycházející Slunce - Hvězdu - která je stabilnější více než to molo, na kterém stojím a udělat krok nazpátek. Ne do minulosti, ale zkusit napravit, co napravit půjde směrem k budoucnosti. Tam, kde to nepůjde zůstává už jen odpuštění, odpouštím si a snad ostatní odpustí mě.
Nerozumím si, nerozumí mi v poslední době ani okolí. Ale pro mě je to jako z pohádky Čaroděj Zeměmoří od Le Guin - v mládí jsem odehnala svůj stín a teď na hranici věku 30 let, se tam stín vrátil, jing a jang se spojil. Naučit se vnímat to dobré, ale i to špatné ve mě je můj nový koloběh. Zatím stín korzuje v mých myšlenkách, dokážu ho vnímat i po cestě na ulici, neopouští mě a ani si nepřeji, aby mne opustil, jen dlouho trvalo než jsem ho přijala zpět.
Má osobní vize přijmout se teď s touto novou událostí směřuje k tomu, že ztrácím odstup. Je to moc velká událost. Ale uvědomuji si to. Potřebuji čas, ale jako nový cestovatel v čase - všichni jimi jsme - jsem se dnes nad ránem vrátila do nemocnice do nejdůležitějšího okamžiku - viděla jsem vycházející SLUNCE. A pro ty nevěřící jen doporučím Obchodníka s deštěm.
„Díváš se do nebe a pláčeš pro hvězdu. Víš, že ji nikdy nedostaneš. A pak se jednoho večera podíváš dolů - a tady je - září ti v dlani.“
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj čas.