Wait for me to come home

Už dlouho jsem neměla přemýšlivou náladu... ne! Počkat! Už dlouho jsem neměla možnost se zastavit a přemýšlet. Život se zautomatizoval. Momentů, kdy si užívám okamžiku, možnosti vnímat reálný svět i ten duševní, momentů je jednoduše méně. Život se mnou  začal hrát hru, nejspíš hru na schovávanou. Taktéž jsem si všimla, že začínám pomalu odhánět své přátelé. Ne svojí osobností, ale svým nadšením, které pro ně nadšením není, je to pro ně chvíle, kdy už na ně nemám tolik čas. Omlouvám se, dejte mi chvíli a vše bude jako dřív. Ale máte jinak samozřejmě pravdu...

Udělala jsem ve svém životě další krok. Mé myšlenky.... mé stálé zamyšlení nad sebou a nad tím, že mě někdo diagnostikoval a já s tím teď musím žít. Nebo prožívat ty chvíle které byly jen temné, diagnóza odpovídala totiž tomu, co se děje. Mé myšlenky, ani mé stále zamyšlení už nejsou. Třicet měsíců jsem pryč z Kroměříže...

Řekneme někdy našim blízkým: "To se spraví, to chce čas." Nikdy neřekneme: "Za třicet měsíců už tě nic bolet nebude." Kéž bych spíš tehdy v nemocnici slyšela tohle, než tu první větu. Čas můžeme vnímat i jako nekonečný.

Například:

Řekneme mladým děvčátkům: "Než se vdáš to se zahojí." Neřekneme těmto děvčatům, že doba je nastavena tak, že už se ani vdát nemusíš. A zahojí se to pak? I když se nevdám?

(myšleno jako odlehčení situace) 

Čas. Fotografie. Dívám se na fotografii svých prarodičů, kdy se dívají navzájem do očí a usmívají se. Chybí mi. Moc... Wait for me to come home.... Už si nevzpomenu, kdy mě moje máma poprvé vzala ukázat prarodičům, ani nemůžu, byla jsem nemluvně... Ale poprvé jsem je stejně někdy musela vidět a věřím, že jsem vnesla světlo do jejich života, stejně jako oni pak vnesli oni mě.

Čas. Fotografie. Okamžik. Tahle kombinace zachytí ten moment, po kterém si teď už stýská. My všichni jsme něco prožili a prožíváme a budeme prožívat a já osobně, můžu-li? Já osobně se těším až znovu otevřu jednou dveře, ale už v jiném světě a potkám se právě s nimi, s mými prarodiči. Jednou ten okamžik přijde, ale než otevřu dveře budu se muset připravit, abych mohla předstoupit a upřímně a s útou říct: "Děkuji. Život, který jsem prožila dobře, jsem prožila i díky vám." Zachytí ho někdo?

Wait for me to come home.