Janadoxy

  Je Štědrý den. Dostala jsem požehnání času pro sebe. Čas přemýšlet, rekapitulovat, ztišit se po bouři/mlze posledních dní. Byla jsem jen krůček od toho sbalit se a utéct do zahraničí jako před šesti lety. Najednou toho bylo moc, zranění otevírala další zranění, triggery se stupňovaly a moje mysl se přestala bránit. Chtěla utéct. Jak jsem vděčná, že jsem neutekla. A že jsem se nedostala do psychózy. Řekla jsem si o podporu, terapeutce i kolektivu. Byla jsem vyslyšena. A to mě začalo ukotvovat. Dnes při sledování filmu o Františku z Assisi mě napadlo: nemohl být jurodivým? Či dnešní diagnostikou "vysokofunkčním autistou"? A pak jsem si všimla, že diagnostikuji. Jednou se mě klient zeptal, jak bych popsala psychózu. Řekla jsem: "Je to, jako by se spojovaly nespojitelné věci." A tak vznikla tahle štědrovečerní úvaha. Paradox symbolů Od dětství čteme knihy plné symbolů. Díváme se na pohádky, kde draci představují strach či odvahu, cesty znamenají zrání. V křesťanství i...

Dneska jsem na lektorování v Praze, vedle Filozofické fakulty, řešila téma clickbaitu a investigativní novinařiny. Taky silné téma v diskusích bylo, že svět se mění a jak moc je potřeba držet strukturu, kde zůstat v hranicích ať už etiky nebo změn v určitých mantinelech, a kde se nechat překvapit. Dnešní lektorování mě vrátilo do těla, zpátky k sobě.  I když se to zdá být surreálné, ale  má to také návaznost na Pítko II. v druhé sezóně v ateliéru KreAt. I tam jsem zažila, že poezie je vlastně náš vnitřní dialog, když posloucháme básnířku/básníka a hledáme ztotožnění nebo interpretujeme a pak se uvnitř mysli sami sobě prozradíme, kdo vlastně jsme. I proto vlastní autorské čtení beru jako takové vykročení z komfortní zóny, někdy tomu říkám, že jsem v mysli obnažená před lidmi a to je těžké. Každopádně dnes ráno jsem do školy procházela turniketem, a tak se mi vybavil skoro dva roky starý incident, tragédie. Nemám asi teď jiná slova, která by vystihla ten den, který si vybavuji ...