To bejvávaly na kolejích časy…
Kam se skrýt? Kam utéct před vlastním monologem? Do zákulisí, nebo orchestřiště? „To bejvávaly na kolejích časy…“ Dneska jenom domů, nikam nemůžeš a stokrát křičená polopravda v médiích se stává modlou, doktrínou a vlastně podporuje zaslepenost. Dnes se vede bohužel jenom monolog, dobrovolně ztrácíme dialog a všimla jsem si, že se v těch monolozích podporujeme, ale jenom v těch, které nám vyhovují. Dobrovolně nosíme hodinky, kde je nainstalovaná karta, měří vám zdravotní tep, chystáme se na elektronické peníze…, ale to ať vezme čert, hlavně, že je všechno neustále dobrovolně, ona reklama přece nikdy nic nepodsouvala, ani ta motivační, oni to s Vámi totiž všichni myslí dobře. Ego, individualita a „mít“ nejlépe rozdělený názor – tato skupinka tří sester, která z vás může činit vlastně dost sobeckou bytost, která si v rámci neviditelného hábitu předstíraného humanismu rozpoutává válku mezi obyčejnými lidmi v anonym...